Dobrovolnice Anička Ambrozková se po roce vrátila na návštěvu do Angoly. A díky “náhodám” pomáhá středisku, ve kterém působila, i nadále. 

…Ve čtvrtek se stalo pár úžasných věcí! Když jsme byli večer na pláži s kluky z ulice hrát fotbal (já se jen dívala), procházeli tam zrovna dva Turci. A když nás viděli, tak se zastavili a Pablo (Španěl) s nimi začal mluvit. Já byla kousek od nich a on po chvilce zmínil, že jsem Češka. Tak jsem se k rozhovoru přidala a po chvilce Pablo odešel, tak jsem zůstala sama. Mluvili jsme anglicky. Tak jsme se probírali různými věcmi, až jsme došli k tomu, že jeden z nich, který tu už je 3 roky (střídavě Angola – Turecko), má velkou touhu nějak pomoct místním lidem, samozřejmě, že nejvíce těm mladým, dětem. Ale že nemá jak. Protože když dáš na ulici jednomu, máš jich kolem sebe během 5 sekund asi tak 20. A další přibíhají. Tak jsem mu začala povídat o nás, o salesiánech a našich centrech pro děti z ulice.  Zalíbilo se mu to natolik, že mi hned přislíbil, že by rád nějak přispěl. Má tu firmu, tureckou, která prodává hlavně čokoládu, špagety, vafle a takové různé věci. A tak jsme si vyměnili WhatsAppy a já mu hned ten večer napsala přesnější informace a on už v pátek vyslal jedno auto k nám. Se dvěma krabicemi čokoládových tyčinek (jahodová a pomerančová příchuť) a s pytli hraček. Tak jsme to dneska s bratrem Vianou rozváželi do center. Hlavně čokolády a balonky. Zbytek hraček se ještě uvidí, jak se rozdistribuuje (další sestra, co spolupracuje s naším centrem má taky nějaké známosti malých dětí a center, kde by se to hodilo) a čokoládu jsme taky nerozdali všechnu, takže zbyde i pro děti přímo na ulici (na úterní a čtvrteční výjezdy) a třeba ještě někdy do center. Ten Turek mi dokonce pak i napsal, že odteď každé dva týdny jeho pracovníci něco přivezou. Naprostá nádhera! A to vše jen díky krásné “náhodě” (Boží náhodě), mému “nestrachu” mluvit s cizími lidmi (musím si i něco přisvojit) a jeho obrovské štědrosti a touze pomáhat. A ještě jedna krásná věc: byl tam s námi jeden klučina , se kterým mluvil hlavně Xoan (Španěl). A zjistili jsme, že je na ulici teprve asi 3 noci, že utekl z domu, protože ho rodiče bili. Vlastně bili všechny sourozence, ale jen on měl odvahu utéct. Ale jsou zrovna dost chladné noci, hlavně na pláži to dost fouká, tak nevěděl pořádně co a jak. Vzali jsme ho do našeho centra Magone, kde zatím stále je, neutekl nikam dál, a prý klukům i říkal, že tam chce zůstat. Asi se mu tam líbí. Tak máme velkou radost!