17. – 19. 6. proběhl v Salesiánském centru v Praze-Kobylisích poslední – osmý – víkend školení misijních dobrovolníků Cagliero. V sobotu odpoledne připravili budoucí dobrovolníci zábavně-informační večer nazývaný Aksanti (= „děkuji“ ve svahilštině) pro své rodiče, příbuzné a „patrony“, kteří je přijeli podpořit. V neděli v našem kostele při mše svaté v 10:30 bylo vysláno do světa 10 mladých lidí jakožto noví salesiánští misijní dobrovolníci. Nad celou akcí pozorně bděl neustále veselý spolubratr P. Martín Lasarte, který má v misijní sekci našeho salesiánského ústředí v Římě na starost misijní dobrovolnické programy (volontariát) na celém světě. A koho jsme vlastně vyslali? A kam? Srdce osmi dobrovolníků zahořela pro Bulharsko, jedna dívka jede do Zambie a jeden mladý muž do Indie.

Rád bych poděkoval kobyliské komunitě, která uskutečnění této akce umožnila, týmu Cagliero v čele s Pavlem Marčíkem a také ex-dobrovolníkům z minulých ročníků, kteří podpořili své služebně mladší „kolegy“ a pomohli s přípravou a organizací celého víkendu.

Kdo všechno jede a kam?

Šárka BOŤÁNKOVÁ	Petrov u Strážnice	BG	na prázdniny
Jakub HONĚK	Hradec nad Moravicí	SV-Indie	na rok
Václav JAKUBÍČEK	Zlín	BG Kazanlak	na rok
Andrea NACHTMANOVÁ	Neratovice	BG	na prázdniny
Ester NOVOTNÁ	Praha	BG	na prázdniny
Marie PROCHÁZKOVÁ	Moravské Budějovice	Zambie	na rok
Dorotka SEDLÁČKOVÁ	Praha	BG S. Zagora	na rok
Martin SODOMKA	Krouna u Hlinska	BG	na prázdniny
Jan TOMIGA	Stará Ves u Přerova	BG Kazanlak	na rok
Katka VÁŇOVÁ	Nový Jičín	BG S. Zagora	na rok

Držme všem novým dobrovolníkům palce, ať je jejich služba přínosem a požehnáním pro ty, ke kterým jsou vysláni i pro ně samotné. Za Sadbu Pavel Ženíšek

Svědectví

Cagliero – může pár víkendů změnit tvůj život? „Děkujeme!“ je slovo, které se dere na rty a mysl všech účastníků letošního Cagliero a já nejsem výjimkou. Od samotného začátku jsem byl nadšen rodinnou atmosférou všech společných setkání, promyšleným programem a lidmi okolo. Cagliero se pro mě stalo ztělesněním osvěžujícího zastavení, které pohladí duši, nabudí do dalších dní a člověka vnitřně hluboce obohatí. A přitom samotné rozhodnutí zúčastnit se přípravy a vydat se na první víkend nebylo vůbec jednoduché a bylo zapotřebí přemoci silný vnitřní strach a uzavřenost, která se zdráhala opustit prošlapané cestičky a vyrazit do dosud neprobádaných končin. V mém nitru panovaly velké obavy a nejistota, které se mi jen s Boží pomoci podařilo přemoci. Po prvním nejdůležitějším kroku následovaly vzápětí další a nyní je ze mě čerstvý absolvent dobrovolnického kurzu, který byl slavnostně vyslán sloužit a pomáhat dětem a mládeži ve světě. Když se důkladně zahledím do svého nitra a porovnám nynější prožívání se stavem rok a více starým, pozoruji určitou navenek ne možná tolik viditelnou změnu. Cagliero spolu s výukou němčiny na církevní základní škole pro mě tento rok znamenaly pomalý a patrně nikdy zcela neukončený přechod z uzavřeného egoismu ke zvolna se rozevírajícímu bytí pro druhé, které dává mému životu tak vytoužený smysl, radost a štěstí. Vedle velké pýchy, sebestřednosti a povyšování se nad druhé probleskly do mého života také záblesky lásky a vyjití ze sebe. Povzbuzen příkladem spoluúčastníků a vedoucích jsem znovuobjevil a poznal své dosud dřímající možnosti a obdarování a při pohledu na rozesmáté členy týmu a nadšené bývalé dobrovolníky mi nejednou pookřálo srdce a mé nitro se naplnilo pokojem. Jsem velmi vděčný úžasnému kolektivu lidí, kteří nám v průběhu celého roku věnovali svůj čas a energii, a i kdyby třeba má plánovaná cesta do Indie na poslední chvíli selhala, zůstane Cagliero světlým bodem mého života, který mě v mém životě posunul dál, daroval mi nová přátelství a obdařil mě podnětným pramenem inspirace pro můj každodenní život. Díky za tyto nesmazatelné okamžiky a modlete se, prosím, za nás, ať tato vrchovatě načerpaná vědra přináší užitek těm, kdo to potřebují. Aksanti! Jakub Honěk Chtělo to plán! Byl leden 2016. Studovala jsem první ročník vysoké školy. Nic mi nechybělo, byla jsem šťastná. Jednoho obyčejného dne jsem však pocítila silný impulz udělat změnu. Nevím odkud to přišlo, ale blikal alarm, chtělo to plán!. Na nic jsem nečekala a ihned jsem zavolala známému, o kterém jsem věděla, že zprostředkovává nějakou dobrovolnickou službu v zahraničí. Dostalo se mi odpovědi, že aby člověk mohl odjet na službu, musí projít roční přípravou, jejíž běh začal už v září. Byla mi však přislíbena přímluva u celého týmu. Byla jsem tak horlivá, moc jsem si to přála. Přání vyšlo a v únoru už jsem nastupovala do vlaku směr Ostrava na můj první přípravný víkend. Nervozita stoupala. Hned při mém příjezdu však byli všichni moc milí, krásně mě přivítali a do kolektivu jsem se zapojila hladce. Vybavuji si mé nadšení, když jsme první večer jedli jako děti z Indie… No a dál? Dál už se to všechno spustilo. Ráno budíček v sedm. Modlitba střídala přednášku, ta zase aktivitu, pak přípravy, rychle napít a další prezentace, bohoslužba. Hlavu jako pátrací balón tu měli bez výjimky všichni. Když jsme si večer lehali do pelechů, ani jsme si nemohli vzpomenout, co jsme dělali ráno, neboť činností bylo jako na týden. Těšila jsem se své možnosti, že odjedu na měsíc do Bulharska. Byla jsem plna dojmů a plna euforie. Když tu zčista jasna střelil blesk. Dostalo se mi možnosti odjet rovnou na celý rok. Teď už opravdu přišel čas na vážná rozhodnutí. Vnitřní já mě neúprosně hnalo kupředu stejně prudce, jako mě mé racionální já brzdilo. To mám tady opravdu opustit milovanou rodinu, přátelé, školu, aktivity? Mám vážně opustit svou cestu a vytrhnout se z dění svého života zde? A mám vůbec tolik síly toto zvládnout? Proč se někdo nemůže rozhodnout za mě? Nekonečně mnoho otázek, které trhaly všechny orgány, stále přibývalo. Touha po utěšení byla neukojitelná. Ale láskou a starostlivostí každý z týmu i účastníků Cagliera překypuje. A tak se dnes, chystám na roční dobrovolnou službu do Bulharska a nic se nezměnilo. Tolik informací, stresu, starostí, otázek, zda to zvládnu. Jedno však vím. Vím totiž,– že chci odjet a vím, že se chci překonat. Nevím, zda to zvládnu, ale slyším volání nitra tak intenzivní, že ho žádná racionalita nemůže nikdy přehlušit. A co nakonec vím, že ať už se budu cítit jakkoliv ztracená a osamělá, někdo tu pro mě vždycky bude. Bude to pán Bůh, který mě stále drží za ruku a podporuje mě v mých plánech. A proto Aksanti! Děkuji všem, kteří mě podporují v cestě k mému cíli. Děkuji týmu a všem účastníkům Cagliera, kteří vytvořili nádhernou rodinu a velkou stopu v mém životě, děkuji rodině, přátelům i všem, na které se můžu obrátit a zejména pak děkuji Bohu, že se mnou dokončena drží partu! Dorotka Sedláčková