Příležitost navštívit “pravou” africkou vesnici

“Pojedeme se podívat v neděli na vesnici? Navštívíme jednu rodinu, co ty na to?” Ptá se mě Paula. S odpovědí jsem neváhala. “Jasně!” zněla moje okamžitá odpověď. Jsem téměř non-stop ve středisku se studenty, jen občas se proběhnu do Didia, kde se dají koupit více méně všechny nejpotřebnější věci. Ale co mi opravdu chybělo, byla nějaká příležitost poznat tu “temnou” stránku Afriky. Až do teď jsem neměla šanci navštívit tu “pravou” Africkou vesnici.

Jeden mzee (svahilsky starší pán, možno použít i pro paní) nás pozval na návštěvu. Mzee Charles spolu s manželkou a šesti dětmi bydlí nedaleko, v jedné vesnici. Pro děti bereme drobnosti, pár sešitů, propisky, pastelky a balónky. Pro celou rodinu trs banánů a vyrážíme. Míjíme okolní krajinu, pádíme si to prašnou cestou. Tuto cestu dobře znám, chodíváme tady běhat se studenty. Debatující nad vážným tématem, téměř neřešíme kde jsme, když tu najednou na nás mává mzee. Přibíhá k autu a směřuje nás k jeho obydlí. První dojem je nevěřícný: “Wow”! Tři domečky z kamene slepené blátem, střecha ze slámy. Okolo pobíhající děti. Počkat, něco mi tady nesedí. Mělo jich přeci být jen 6. Hmm… musím to spočítat. Jedna, dvě, tři,… dvanáct! K tomu rodiče a ještě nějací dospěláci. Mzee nám to hned vysvětlil — některé z dětí jsou už jeho vnoučata. S velkou radosti nás zve dovnitř. A jak to tam vypadalo? Malinkatá místnost, asi tak dva na čtyři metry, podlaha z betonu (to je ještě ta lepší varianta, některé rodiny nemají podlahu vůbec, jen prašnou zem). Stěny holé, jen místy nějaký kýčovitý plakát. Žádný strop, vidět je přímo konstrukce střechy a na ni přichycená sláma. Jen jedno malinkaté okno, zabedněné papírovým kartonem. Temný a chladný pokoj. V jednom koutě stojí větší nádoba na vodu. Mzee nám nabízí plastové židle a sám si sedá na zem. Vypráví o životě, o dětech, o farmě a poli. Hned vedle domu mají vykopanou malou studnu -vrt, kde mají pitnou vodu. Jen nevěřícně koukám na díru se zakalenou vodou. Nemají elektřinu. Dvě generace žijí pospolu. Děti jeho dětí. Mzee a jeho manželka vypadají staře, upracovaně. Oba s vrásky na čele a prošedivělými vlasy. Děti jsou krásně špinavé a upocené z běhání okolo. Jen co vytahujeme malé dárky, děti hned začínají kreslit. Mzee nám se slzami v očích děkuje.

Ten nejkrásnější dárek je přítomnost, láska a vděčnost

Pro místní obyvatele je návštěva velikým požehnáním. A i když nám kvůli vlastnímu nedostatku nemohli nic nabídnout, dali nám to nejkrásnější – jejich přítomnost, lásku a vděčnost. Takové ty pravé emoce bez přetvářky. Sedáme si ven k dětem. Koukám na okolní krajinu, svůj sluch ponořuji do toho ticha okolo, přenáším se to toho pomalého rytmu života a v hlavě mi běhá spousta otázek… Dá se žít ještě skromněji? Jsou s tímto co mají opravdu šťastní? Stačí jim to k přežití? Jak dokážou uživit děti, zaplatit ty nejzákladnější potřeby a školné pro děti? A mnoho dalších otázek. Z jedné strany mi bylo strašně líto, v jakých podmínkách žijí, z druhé strany však vím, že jim můžeme hodně věci závidět! Záplava pocitů a emocí! Srdce se raduje a přitom pláče. Bůh žehnej této rodině, ale i jiným žijícím v podobných podmínkách. Při loučení nezapomínáme na společnou fotku. Dětem se nejvíc líbilo focení selfíček – to bylo smíchu a radosti. Musíme dodržet slib a ještě se k nim podívat. Děkuji za toto krásné odpoledne. Děkuji za obohacení mého finančně bohatšího a emočně chudšího života.