Už téměř čtyři měsíce působím jako dobrovolník v komunitě v Yaupi v tropické oblasti Ekvádoru a zatímco v Česku se vystřídala tři roční období, tady stále trvá léto. I v tomto pro nás netradičním prostředí se ale místní Shuaři (domorodí obyvatelé) připravují na příchod Pána Ježíše.
Moje práce se skládá zejména z cestování mezi dvěma místy, kde působí salesiánksá misie. Misie v Yaupi je naše hlavní centrum. Zde žije salesiánská komunita skládající se ze dvou kněží, jednoho bratra a momentálně s námi jsou i dva místní mladíci připravující se na své vlastní dobrovolnictví. Ředitel misie, padre (otec) Enio, je z Východního Timoru a druhý kněz je padre Anton Odrobiňák, slovenský misionář, který v Ekvádoru působí už více než 10 let. S otcem Antonem pak každý druhý týden odjíždím do druhé misie v Miasalu. Ta se nachází hlouběji v Amazonské džungli a jediná možnost jak se tam dostat je čtyřhodinová plavba na kánoi. Tuto misii založil v minulém století Belgický misionář padre Raúl, ale po jeho smrti před 15 lety se nenašel nikdo, kdo by ji převzal. Misie tak pustla dokud ji před rokem nepřevzal padre Anton. Salesiánská rezidence v této misii stále ještě není uzpůsobená k trvalému obydlení, ale za minulý rok se otci Antonovi podařilo alespoň vystavět systém na zachycení dešťové vody a opravit elektrické vedení tak, aby bylo možné použít benzínový generátor. Na začátku každé cesty tak ve městečku San José de Morona nakoupíme zásoby, ze kterých pak celý týden žijeme.
Hlavní náplní práce jak v Yaupi tak v Miasalu je navštěvování místních osad, kterým se zde říká komunity. Z Yaupi se tam dostáváme autem kam to jde a poté chodíme pěšky. V Miasalu jsou všechny komunity poblíž řeky a tak používáme kánoe. Typická návštěva začíná mší svatou pro celou osadu, a to většinou v jejich vlastním jazyce Shuar. Poté pořádáme buď katechezi nebo něco jako oratoř, oboje zejména pro mládež a děti. Podle počtu dětí si je buď rozdělujeme, nebo má otec Anton na starosti katechezi a já pohybové aktivity na uvolnění, kterým zde říkají dynamiky.
Protože Yaupi funguje i jako farnost, mají otcové na starost všechny křty, první svatá přijímání i svatby. V některých komunitách, do kterých se dostaneme jen dvakrát či třikrát za rok, se svátosti udělují kdy je to možné. Tam, kde jsou návštěvy pravidelnější, se využívají zejména svátky Vánoc a Velikonoc, proto se teď v adventu pilně připravujeme.
Práce v Ekvádoru je někdy náročná, zejména neměnící se horké a vlhké podnebí často dává zabrat, ale je také naplňující. I když místní Shuaři už dávno nejsou žádní divoši, někteří z nich studují na univerzitách a velká část (zejména) mužů jezdí pracovat do větších měst ve vyšších oblastech Ekvádoru, stále si žijí částečně sami pro sebe. Díky podnebí si můžou většinu z toho co potřebují vypěstovat nebo získat z přírody a žijí skutečně velmi komunitně. Zároveň jsou tu ale věci, které Evropana zaskočí. Například výchova dětí, u které dbají spíše na kvantitu než na kvalitu. Málokterý pár má méně než 5 dětí a některé rodiny jich mají i přes 10, zároveň se o ně ale moc nestarají. Děti, které ještě nechodí do školy, celý den pobíhají kolem. O batolata se starají ani ne o 5 let starší sestry, občas je můžete vidět i někde ležet v prachu na zemi. Některé děti si musí sami obstarat i jídlo. Přesto jsou ale šťastní a objevují svět kolem sebe stejně jako děti kdekoliv jinde.
Ekvádor je nádherná země plná zajímavých lidí a já jsem moc vděčný že ji mohu poznávat. Vojta
