Když dítě většinu hodiny neprotančí, ale sedí a trochu poslouchá, je to úspěch. Slávka s Honzou posílají další postřehy ze života bulharských dětí.
SLÁVKA
Každé odpoledne trávíme s dětmi. Pomáháme s doučováním, hrajeme s dětmi hry a vedeme kroužky. Děti jsou na tom různě. Četla jsem s jednou třeťačkou. Nejprve text přečetla ona – hezky plynule. Pak jsem četla já, o dost hůř a ona mě opravovala. S dětmi se prostě učíme vzájemně. Jindy zase znám azbuku lépe než páťák. Vždy je potřeba trpělivost, vždy je potřeba neklást si velké cíle. Takovým malým zázrakem pro mě je, když dítě většinu hodiny neprotančí, ale sedí, a dokonce i trochu poslouchá. Mám radost, když si už starší dítě konečně zapamatuje násobky tří nebo když věnuje více pozornosti svému sešitu než oknu. Učíme, čemu je zrovna třeba. Někdy během učení zjistíme, že větší prioritou je, aby se dítě naučilo děkovat, nebo aby se umělo vysmrkat. Nakonec stejně vždycky dojdeme k tomu, že to největší, co dětem můžeme dát je náš čas a pozornost. Nejde tolik o předávání informací jako o sdílený okamžik. Někdy se děti naučí víc při „pouhé“ hře. Už kdysi dávno přišel jeden moudrý muž na to, že škola by měla být hrou. Ale my se stejně snažíme do dětí nacpat co nejvíce informací a je nám jedno, že po testu téměř vše zapomenou. Primárně se nesnažíme děti nalévat informacemi. Důležitější je to, aby obstály v životě, ve světě, ve kterém žijí. Aby se nebraly ve třinácti letech, ale dochodily základku. Aby nekradly, ale našly si obstojnou práci… Docela to vystihuje citát J. A. Komenského: „Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“ Nesnažíme se děti měnit, ale mít je rádi a doprovázet je na cestě života. Nesnažíme se děti obracet na „správnou“ víru, ale nabízíme jim morálku a pomáháme jim, aby se stali lepšími lidmi.Setkání cizinců
V rámci projektu EU pořádá Stará Zagora každý rok setkání cizinců, kteří tam žijí. Každý má možnost se nějak představit, a tak jsme toho využili. Zazpívaly nám děti z místní školy, proběhl kvíz o znalostech EU. Při každé otázce se hlásily všechny děti. Asi mají větší znalosti o EU než já. Napekli jsme české pochutiny a ochutnali jsme ty cizí – řecké, italské, polské… Naše zpívání a tancování se zřejmě líbilo, dokonce i paní hejtmanka se smála a tleskala. Bylo to krásné setkání. Tady je zkrátka normální žít s cizinci.„Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“ TGM