Na znamení souhlasu se v Bulharsku kývá hlavou obráceně. Není to jediná kulturní odlišnost, na kterou si Honza, Slávka a Andrejka musejí zvykat. Přečtěte si první postřehy našich tří „novopečených“ dobrovolníků Honzy Vrby, Slávky Sychrové a Andrejky Nachtmanové. Jsou v Bulharsku teprve druhý týden, ale mnohému už začínají rozumět.

SLÁVKA SYCHROVÁ

Pomalu se začínám vzpamatovávat z prvních dnů mého „válčení“ na Balkáně.

• Už vím, že když někdo vrtí hlavou, může to znamenat, jak souhlas, tak nesouhlas.
• Už se nedivím, když mi děti každou chvíli říkají „mrdaj se“, protože vím, že se chtějí jen projít.
• Už jsem si zvykla, že si všichni tykají, dveře v rychlíku se nemusí zavírat a na dálnici není problém zastavit a otevřít prudce dveře od auta.
• Už také vím, že vnitrostátní jízdenka pro dva může být i metr dlouhá a označuje se po nástupu do vlaku propíchnutím tužky.

Někteří se mě ptají, zda jsem se už začala učit jazyk. Učím se prakticky ode dne příletu, a to od rána do večera (v noci si jen opakuji). Ráno začínáme modlitbou a mší, vše je pochopitelně bulharsky. U jídel mluvíme také bulharsky, výjimečně anglicky. Dopoledne míváme lekce bulharštiny. Naše paní učitelka je přísná, ale skvělá! Někdy si nemůže vzpomenout, jak se slovíčko řekne v angličtině, a tak se jej naučíme tím, že ho musíme uhádnout. Za jednu hodinu je schopná vychrlit takové množství slovíček a gramatiky jako jiný učitel nedokáže za celý semestr. Zjistila jsem tu, že člověk se může naučit jazyk opravdu rychle. Stačí chtít naslouchat a odvážit se mluvit, lovit slovíčka v průběhu hovoru a nechat se učit dětmi. Ty pak mají upřímnou radost, když zjistí, že jsou v něčem lepší než my a přetahují se, kdo nás bude učit jejich jazyku.

HONZA VRBA

• Začínám si všímat odlišností např. kopečková zmrzlina se neprodává na kopečky ale na gramy.
• Dveře ve vlacích se nechávají otevřené (což je dobré případě, že jedete rychlíkem a potřebujete jen do nějaké dědiny)
• Všichni kývají hlavou obráceně – kromě mě – a nemůžu si na to zvyknout.
• Ale hlavně – parky jsou o víkendu plné lidí. Děti jezdí na kole, manželé se prochází s kočárky a dědové hrají šachy v altáncích. Škoda že takové parky u nás (v Neratovicích) nemáme.

Včera byl bulharský Den nezávislosti. Poznáte to tak, že když jdete večer na poslední autobus ze Zagory do Kazanlaku, tak nejede, protože je Den Nezávislosti. Když jdete druhý den na autobus 7.45, tak jede až 8.20, protože včera byl přece Den nezávislosti. A protože Den nezávislosti připadl na sobotu, tak se volno přesouvá na pondělí, aby všichni mohli řádně oslavit Den nezávislosti. Myslím si, že by tady nejraději slavili Den nezávislosti každý den!