Když si s někým od nás píšu o tom, kde jsem a co vlastně dělám, tak dostávám zvídavé otázky. “Hele a ty seš jakože v nějaký komunitě, v klášteře? Jakože, chápeš… Vím, že seš v nějaký škole se sloupem v pokoji, ale takhle to skoro vypadá, že ses přihlásila do řádu.”

Pod pokličkou všedního dne

Je šest deset ráno a zvonící budík se mě snaží vytáhnout z postele. Marně!

Ach, ještě pět minut, prosím! Na půl sedmou běžím na meditaci a ranní chvály do kaple. Zjišťuji, že asi žádné ranní ptáče nejsem, protože až kafe u snídaně ze mě dělá fungujícího člověka. Celé dopoledne jsem u dětí, a i když mě práce s nimi baví, tak se už těším na oběd. Obědy a místní jídla jsou moc dobrá, ale o tom zase někdy jindy. Máme odpoledne a já se pokouším porazit postgastrální demenci, abych mohla jít uklízet na naše gymnázium. K večeru si dopřávám nějaký ten čas pro sebe, ale minuty utíkají neskutečně rychle a už je po devatenácté hodině. Jdu do kaple na nešpory a mši svatou, po které máme večeři. Mám v plánu nejpozději ve dvaadvacet hodin jít spát, ale… Jejda, tak třeba zítra se to povede.

Víkendy jsou volnější, ale samozřejmě tu zůstává takový ten denní řád, společné modlitby a stolování, kterého se mohu účastnit. Občas se jede na nějakou duchovní obnovu, nebo za sestrami do Tale. Ne vždy se zapojuji do celého programu, přece jen ta jazyková bariéra tu stále je. A tak si dělám obnovu po svém. Mám čas se zastavit a objevovat nová místa v Albánii, ať už je to klášterní zahrada v horách u karmelitánů anebo moře v Tale.

Na závěr dopisu bych se s vámi ještě ráda podělila o jednu radost. O zážitek, který doteď nechápu, že se stal. Koncem listopadu jsme měli státní svátky a vyskytla se příležitost zajet do Řecka. Vůbec by mě nenapadlo, že se někam takhle podívám. Pamatuji si ten okamžik, kdy se mi radostí draly slzičky do očí.

Sedím v autě se sestrami a jedním knězem směr Řecko a vlastně vůbec nevím, jak se to stalo!?! Je to jeden z “dárků”, které během tohoto roku dostávám. Znovu si uvědomuji, že i když jsem dobrovolníkem a peníze mi nepřibývají, tak dostávám mnohem víc, než bych si dokázala představit.

Nechybí i pár zajímavých momentů, kdy se sester jeden kněz z Řecka ptá, jestli jsem v noviciátu. Dostává odpověď: “Ne, to je dobrovolnice”. Cestou zpět máme zastávku v pravoslavných klášterech, Meteora. Co načali katolíci, tak to dotáhli pravoslavní. Před vstupem do monastýru si musím na sebe dát některou ze sukní, které tu jsou na půjčení, protože kalhoty nestačí. No, nebudu to víc komentovat, ale myslím, že jsem už do naší komunity perfektně zapadla.

Dobrovolnice Marie (SADBA edit.)