Jaké to tam asi bude? A čím tam já budu užitečná? Takové a další otazníky z neznámého narušují můj klid, když se blížím ke školce. No, nebudu to déle prodlužovat, jdu dovnitř!

Uvnitř je celkem rušno. Děti nosí svým učitelkám obří kytice na uvítání v novém školním roce. Je krásné pozorovat s jakou láskou paní učitelky děti vítají. Samozřejmě, že ne všechny děti se do školky těší, protože musí na pár hodin opustit maminku anebo sem jdou poprvé v životě, takže kromě smíchu je slyšet taky pláč a jsou vidět slzičky na tvářích, které naštěstí v průběhu dne mizí.

Také mě se jedna paní učitelka ujímá, a tak se ocitám u ní ve třídě. Vidím, že všechny moje obavy byly zbytečné. Některé děti se ke mně chovají, jako kdyby mě znaly už delší dobu. Ačkoli jim nerozumím, tak si spolu hrajeme a děláme všelijaké lumpárny.

Čas tu rychle utíká, a tak po pár týdnech jsem ve školce jako doma. Vím, jak takový den u dětí probíhá. Volný čas na hraní střídá učení se různých říkanek, psaní, vybarvování anebo počítání do deseti v albánštině, angličtině a italštině. Nechybí ani svačina a chvilka na dětském hřišti.

A protože jsem tento první krůček zvládla, tak je na řadě udělat další. Dostávám rozvrh hodin, na kterém jsou napsána jména dětí ze školky ale i školy. I tady jsou některé dětičky s poruchou, nejčastěji autistického spektra, které potřebují individuálnější přístup, protože začlenění mezi ostatní je pro ně těžší. Tento rozvrh v následujících týdnech pláče nad tím, kolikrát už byl zabělován a přepisován, je totiž potřeba najít ke každému dítěti člověka, který mu bude nejlépe vyhovovat.

Přibližně po měsíci zmatků, chaosu a hledání, koho tedy vlastně mám mít, se tento rozvrh ustaluje na čtyřech jménech. Hurá! Tohle celé je vlastně moje první zkušenost s takovými dětmi, takže hledám informace o autismu, kde se dá a probírám to s někým, kdo má zkušeností víc.  Ze začátku zkouším pozorovat, jak se které dítě chová a co má rádo, abychom skrz to mohli navázat nějakou naši komunikaci. Není to vždy snadné, pro obě strany, ale myslím, že se nám to celkem daří. Za úspěch považuji i snědení svačiny, vzájemné posílání si míče anebo postavení komínu z kostek místo toho, aby létaly vzduchem.

Tak nějak vnímám, že v této zemi je péče o tyto děti na jiné úrovni než třeba u nás. A proto vidím, jak je dobře, že zejména oni mohou školu navštěvovat, i když to pro školu z finančního hlediska není vůbec jednoduché.

Každý všední den odcházím od dětí uběhaná, zamazaná a rozcuchaná, ale moc šťastná, protože dělám něco, co mě baví a naplňuje. A vidět, jak jsou tyhle děti v pohodě je prostě nejvíc!

Dobrovolnice Marie (SADBA, edit.)