Stejně jako v Česku, i tady v srpnu skončily prázdniny a od září chodí děti do školy – a já taky. Poprvé v životě ale ne v roli žáka, nýbrž učitele! V tomto dopise bych vám ráda přiblížila, jak vypadá moje práce.

Učitelka Ema

Mým úkolem je dělat něco jako asistentku učitele v první třídě. Přijde mi to jako smysluplná práce. Ve třídě je na jednu učitelku 35 dětí. Většina z nich pochází z nedalekého slumu a doma to často mají hodně složité. Některé děti mají problémy se soustředěním nebo agresivním chováním. Někdy je náročné je vůbec přimět, aby seděly v lavicích a přestaly se prát nebo honit po třídě… Občas je to vyčerpávající, ale když pak za mnou po vyučování přiběhnou moje děti, obejmou mě a řeknou mi „I love you, teacher Ema!“, hned zapomenu na to, jak mě celý den zlobily.

Nový chlapec

Nedávno k nám přišel jeden nový chlapec. Je mu asi jedenáct let, ale neumí ani číst a psát. Patří ke klukům z ulice, které salesiáni vyhledávají a nabízejí jim domov a vzdělání. Když kluci souhlasí, přivedou je nejdřív do rehabilitačního střediska Don Bosco Langata. Tam se učí úplné základy, dodržovat denní režim, hygienu, vycházet s dalšími dětmi… Když jsou připravení, přestěhují se k nám a jsou zařazeni do příslušné třídy. Tohoto nového chlapce mám moc ráda. Je hodný, snaží se a není vůbec hloupý. Bohužel posledních pár let nechodil do školy, a tak je hodně pozadu. Číst neumí vůbec, psát taky ne, jakž takž zvládá jen opisovat. Anglicky moc nerozumí. Snažím se mu pomáhat. Myslím, že je za to vděčný. Když přijdu do třídy, hned mě volá, ať si sednu k němu.

Chlapci z ulice

Občas mám taky možnost vydat se mimo středisko. Minulý týden jsem se účastnila výpravy do jednoho z místních slumů, kde jsme vyzvedli skupinu nových dětí do rehabilitačního střediska. Když jsme dorazili, už na nás čekaly na domluveném místě – asi dvacet kluků ve věku mezi osmi a patnácti lety. Všichni nějakou dobu žili na ulici a nechodili do školy. Nepřinesli si s sebou vůbec nic, jen staré a špinavé oblečení, které měli na sobě. Rychle jsme se seznámili a cesta autobusem byla veselá. Nejeli jsme hned domů, nejdřív bylo potřeba jména chlapců nahlásit na policii. Mezitím kluci dostali jídlo – chleba, limonádu a lízátka. Někteří si hned všimli, že já nic nemám, a nabízeli mi, že se rozdělí. Jeden chlapec naléhal tak dlouho, dokud jsem si od něj něco nevzala. Někdy mi přijde, že se od těchto dětí můžu naučit mnohem víc, než kolik se ony naučí ode mě…