To, co se mi zdálo jako vzdálená budoucnost, nastalo. Okamžik mého odjezdu je tady! Včasně zrána nasedám s mojí tříčlennou posádkou do auta a vyrážíme směr Albánie.
„Zůstanu mezi mouřeníny jako misionář.“
Pro odlehčení celé situace se mi v hlavě neustále promítá hláška z Cimrmanovy Afriky: “Nikdo z nás, kteří jsme na palubě tohoto vzdušného korábu, nemá jistotu, že se z této plavby vrátí. Je tu však jeden člověk, který má jistotu, že se z této plavby nevrátí. Rozhlížím se kolem sebe a nevidím ho. Jak bych ho také mohl vidět? Vždyť jsem to já sám. Zůstanu mezi mouřeníny jako misionář.“ Ano, já se asi hned tak nevrátím, ale doufám, že zbytek mého doprovodu dojede zanedlouho a ve zdraví zpátky domů.
Zastávka u Panny Marie
Plánujeme přestávku v Medžugorji, abychom ten můj celý rok svěřili Panně Marii. Musím říct, že jsem za to moc vděčná. V mé hlavě je totiž neustálý chaos a pocity z odjezdu jsou různé. Na tomto místě teď můžu na chvilku zastavit a všechno si to v hlavě urovnat. Tak nějak vnitřně cítím pokoj v tom, že tahle cesta je v současnosti to pravé, i když to nebude vždy lehké.
Nový domov
Večer přijíždíme do Skadaru, města ležícího nedaleko hranic s Černou Horou, kde hledáme středisko sester salesiánek neboli Dcer Panny Marie Pomocnice. Musím přiznat, že jsme to napoprvé netrefili a zastavili o kousek vedle u salesiánů, kteří zde mají oratoř. Je to vlastně na stejné ulici, jen pár metrů dál od mého nového domova.
Tak, už jsme správně! Stěhuji se do svého albánského pokoje a seznamuji se se sestrami a novým prostředím. Při vstupu do školy si nemohu nevšimnout kaple, která je hned naproti hlavním dveřím a okouzluje mě svou krásou.V rámci celého areálu je krom školy i školka a gymnázium. A jak se později dozvídám, tak během školního roku, který začíná v pondělí 9. září, sem chodí přibližně 760 dětí a mládeže.
První krůčky
Následující dny lehce pomáhám s přípravami na nový školní rok a bojuji s vedrem, kterého se v pokoji přes den nemůžu zbavit. Přerovnávám knížky, maluji výzdobu a nafukuji balonky. Během příprav poznávám některé paní učitelky ze školky, ale zapamatovat si všechna ta jména mi dává zabrat. Co však vnímám jako největší výzvu? Ano, uhodli jste to správně, je to albánština. Ale abych zmírnila dramatičnost celé situace, tak musím přiznat, že jedna ze sester žijících v místní komunitě je česká misionářka – s. Michaela Kubíčková, které říkáme Miki. Pomáhá mi s komunikací a případně vysvětluje co se jak řekne. Ale čeká mě ještě dost učení.
Máme tu pondělí 9. září a krom školy začíná také pršet a ochlazovat se. S radostí tuto změnu vítám a utíkám na svůj první den do školky. No a jak to celé dopadlo? Na to se můžete těšit v příštím dopise.
Dobrovolnice Marie (edit. SADBA)