Každou sobotu k nám chodí 120-170 dětí. Některé žijí na ulici, jiné se na ulici pohybují jen přes den, aby sehnaly nějaké peníze, ale večer se vracejí domů. A ostatní žijí v hodně chudých poměrech.
Projekt Magone – o co jde a kdy a jak vznikl?
Projekt Michael Magone tady v Chingole začal už v devadesátých letech minulého století. Hlavní myšlenka, která přetrvává až dodnes, je dát vzdělání chudým dětem, které si nemohou dovolit platit školné. S pomocí dárců z Polska se aktuálně daří sponzorovat 133 dětí, ať už na secondary school (střední škole) nebo technical college (odborná škola). V roce 2016 se rozjel také doprovodný sobotní program.
Jak probíhají naše soboty s Magone dětmi?
Začínáme v 8:30 registrací, kde děti rozdělujeme do skupinek podle věku. Následně nás ve skupinkách čeká katechismus. Když mi poprvé řekli uč je katechismus, tak jsem se tomu zasmála. Katechismus? Tyto děti, které chvilku neposedí a většinou mi ani nerozumí kvůli jazykové bariéře? Naštěstí nejdůležitější a nejsrozumitelnější je jazyk lásky, a tak se vždycky nějak pochopíme.
Nakonec jsem se rozhodla s nimi začít vždy modlitbou, číst různé biblické příběhy a zpívat křesťanské písničky (většinou anglické nebo přeložené z češtiny do angličtiny), u kterých i tancujeme. Následují hry, což je někdy taky velice zajímavé, protože v mojí skupině je většinou cca 50 dětí. Vždy na ně zaručeně platí různé tleskací a rytmické hry.
Následně odcházíme do sprch, kde je čas na hygienu, umýt se, namazat se vazelínou a přečesat vlasy. Poté už všichni nedočkavě vyhlížejí oběd. Na oběd většinou míváme nshimu (kukuřičná kaše), zelí, míchaná vajíčka a sójové maso. Po obědě se uklízí, někdy rozdává oblečení nebo slaví mše. Tímto náš program končí, ale některé děti s námi pokračují do oratoře.
Jak se děti dostanou na ulici?
Důvodů je mnoho, například se stanou sirotky a nemají nikoho, kdo by se o ně postaral. Nebo se jejich rodiče nezvládají postarat o vlastní děti, nezajistí ani jídlo ani oblečení, a tak děti utečou na ulici. Věří, že jim tam bud líp. Další příčinou může být zneužívání dětí, domácí násilí a tak dále…
Co to znamená být na ulici?
Být bez domova znamená především být bez lásky. Nemít nikoho, kdo by se o tebe zajímal, kdo by ti pomohl nebo ti udělal radost. Také to ale znamená naprostou svobodu a život bez pravidel. Děti se po krátké době na ulici stanou závislé na drogách, které si tady seženou i za pouhou jednu korunu. Stávají se násilnější, nemají vzdělání ani lékařskou péči. Největším problémem je však, když jsou mladé holky na ulici, protože se uchýlí k prostituci, otěhotní, čímž se na ulici dostane další dítě a stává se z tohoto začarovaný kruh.
Jak se já snažím pomoci?
Nejdůležitější je tady pro ně být, trávit s nimi čas a učit je různým dovednostem a sportům. Největší progres vidím ve skládání puzzle. Když jsem je začala učit různé deskovky, vůbec nechápaly, jak mají puzzle spojit. Teď už jsou v tom fakt dobří a ještě navíc je to učí dodržovat pravidla.
Trápilo mě ale hlavně to, jak jsou na první pohled zanedbané. Nikdo moc neřeší, aby byly zdravé, a tak často vidím různé růstové vady, skoliózy, zkřivené nohy, a nebo dost velké jizvy. To změnit nemůžu, ale můžu aspoň koupit boty, které nejsou děravé a mají podrážku, zajistit další nové aktivity nebo když je potkávám ve městě koupit sušenky a chleba.
Jaká je vize do budoucna?
Do budoucna by bylo krásné dát těmto dětem vzdělání a domov, aby se po sobotním obědě už nemusely vrátit zpátky na ulici.
V Kabwe-Makululu (Centrální provincie Zambie) je dětský domov pro kluky z ulice, který jsem párkrát navštívila. Podobným směrem by se měla vydat i komunita v Chingole. V Makululu jsou dvě centra. První kde kluci přicházejí a musí zde zvládnout alespoň tři měsíce bez návratu na ulici, odvykají si od závislostí, je zde pro ně psycholog a učí se farmařit. Ve druhém je aktuálně přes šedesát kluků, kteří chodí do školy, společně se modlí a pracují a mají různé hry a aktivity.
dobrovolnice Terezie (ed. Sadba)
