Jak už to tak tady chodí, člověk nemůže nic moc plánovat a s ničím počítat. A tak jsem se ocitla na deset dnů v Malawi, kde jsem prožila krásné africké Velikonoce.

Květná neděle (Palm Sunday)

Na Květnou neděli jsem se moc těšila, protože mám ráda africké prožívání mše svaté, kdy se dost tancuje, bubnuje, zpívá a zkrátka z nás vyzařuje radost z toho, že jsme Boží děti. Co u nás také není zvykem jsou procesí, ať už před evangeliem, během obětování nebo po svatém přijímání (thanksgiving – díkůvzdání) ebo právě na Květnou neděli s palmovými ratolestmi.

Mše začala na místě asi dva kilometry vzdáleném od farnosti. Četlo se evangelium a žehnaly se ratolesti, pak jsme procházeli městem až do kostela. No to bylo radosti, dokonce jsme i zastavili místní dopravu. Bylo nás tolik, že jsme se ani do kostela nevešli, ač kostel je opravdu veliký. Během písní lidé mávali palmovými ratolestmi a pětiletí chlapci tancovali s prapory.

Zelený čtvrtek

Poslední večeře Páně se tady slavila podstatně více než u nás, možná i proto, že varhany a zvony nepřestaly, ale i nadále se bubnovalo. Zvláště před obětováním holčičky tančily v průvodu a muži přinášeli obětiny, což tady jsou nejčastěji živé slepice, vajíčka, zelenina, ovoce, cukr, koření nebo rýže.

Mimořádně zajímavé mi připadalo umývání nohou, kdy otec John vyzval lidi, aby si nejen nechávali nohy umývat, ale také umývali nohy druhým. A tak první řadě otec umyl nohy a následně se tito lidé otočili a umývali nohy lidem za nimi. Což bylo o to zajímavěji tady v Africe, kde každý má nějaké postavení a klade se na to velký důraz. Neboť najednou člověk nehleděl na to, jestli umývá nohy dítěti, ženě, muži nebo řeholní sestře. Rozruch také vyvolalo, když si otec John ovázal kolem sebe chitenge před umýváním nohou. Protože chitenge je tradiční barevná látka, kterou nosí ženy hlavně jako sukni nebo se v chitenge na zádech nosí děti. Takže si asi dokážete představit jakou reakci to tady v Africe vyvolalo, když kněz je velice vážená osoba a tímto činem se jakoby snížil na pozici ženy.

Velký pátek

V devět hodin ráno jsme se sešli na křížovou cestu, šli jsme tři hodiny na sluníčku asi pěti kilometrový okruh čtvrtí, kde se Don Bosco v Lilongwe nachází. Vytvořili jsme několik set metrový průvod a mezi jednotlivými zastaveními se zpívalo. Asi poprvé v životě jsem měla kvůli klečení modřiny na kolenou, ale byl to nezapomenutelný zážitek. Uvědomila jsem si taky, jak rozdílné je stále postavení muže a ženy v Africe. Protože skoro každá žena měla na zádech dítě a muži si v klídečku bezstarostně šli, většina z nich si totiž pořád nedokáže představit, že by se o své děti na veřejnosti starali.

Ve tři hodiny odpoledne jsme se sešli na velkopáteční obřady. Moc jsem toho nerozuměla, protože stejně jako během všech dalších bohoslužeb bylo vše jen v místním jazyce chicheva (v Malawi se člověk anglicky domluví hůře). Co mě ale překvapilo bylo, že uctívání kříže bylo až na konci a všichni se šli jednotlivě poklonit kříži.

Bílá sobota

Na bílou sobotu jsme se po západu sluníčka sešli u ohně, kde tradičně začala mše svatá. Po vstupu do kostela se zapálily svíčky a několik žen tančilo a zpívalo kolem paškálu. Po bohoslužbě slova následovaly křty, kdy se křtilo čtyřicet lidí. V průběhu celé mše se podle očekávání hodně bubnovalo, tančilo, zpívalo a taky se vyhazovala do vzduchu chitenge. Mše skočila po čtyřech hodinách, to se ani nečetla všechna čtení, a my se odebrali oslavovat s mládeží. Udělal se veliký oheň kolem, kterého se různě pobíhalo a tančilo až do dvou hodin ráno.

Easter Camp

V rámci tridua souběžně probíhala taková duchovní obnova pro mládež založená hlavně na modlitbě a přednáškách. Překvapilo mě, že všechno i pro mládež bylo v chichevě (dokonce i film). Já jsem během těchto dnů měla na starosti výzdobu v hale, kde se Easter Camp konal, ale i v kostele a kapli, občas jsem také vypomohla v kuchyni

dobrovolnice Terezie