Rozhodla jsem se rok strávit jako dobrovolník v Indii. Moje rozhodování pro dobrovolnou službu je úplné „long story“, které začalo asi před dvěma roky. Nicméně nakonec jsem zvedla kufry a vyrazila. Už samotná cesta do Indie byla dobrodružná!

A tak se stalo, že jsme ještě s jednou holčinou z Česka, dobrovolnicí Káťou, koupily letenky a odletěly do Bangalore, jednoho z větších měst na jihu Indie. Po dvou „aklimatizačních dnech“, jsme pokračovaly autobusem do cílových destinací. Za ty dva dny jsem byla nesmírně vděčná, mimo to, že jsem je skoro celé prospala, tak jsme navštívily i hlavní kancelář naší místní dobrovolnické organizace.

Chilli, chilli a zase chilli

V Bangalore jsme poprvé ochutnali místní jídlo, což se také dá vyjádřit jako chilli, chilli a zase chilli. Pro nás Evropany je vše extrémně ostré a pálivé. Už se mě tu více lidí zvědavě ptalo, jakým způsobem teda doma vaříme, když nepoužíváme chilli. Snažila jsem se jim vysvětlit, že svíčková, těstoviny nebo pizza chutná lépe bez této extrémně pálivé ingredience. Nicméně si myslím, že to nepochopili, a to myslím vážně! Budu na tom muset ještě zapracovat.

Zastávka v krásné a prázdné Doha

Ještě kousek nazpátek, ve snaze najít levnější letenky jsme se rozhodly pro let, který měl necelých 24 hodin tranzit (přestup) v Doha (hlavní město Kataru). Google tvrdil, že do města můžeme i bez víza, a tak jsme vyrazily. Doha na mě zapůsobila hodně zvláštním dojmem. Velké moderní město, obrovské mrakodrapy, kam se člověk podívá, krásné prostorné čisté metro, všude personál, který ochotně pomůže s čímkoli.

Ale nějakým způsobem mi to město přišlo prázdné. Personál, obsluha všude kam se podíváme, ale téměř nikdo, koho by mohli obsluhovat. Veliké monumentální hotely, ale trochu pochybuju, že by všechny ty prostory byly využívány. Široké, často víceproudé silnice i ulice, ale přechody nikde. Asi se převážně vozí v autech, nicméně nám to několikrát zkomplikovalo naplánovanou trasu, některé silnice se prostě přejít nedaly. A pak samozřejmě všudypřítomná muslimská kultura. Člověk všechny ty informace ví, ale stejně mě to udivovalo. Potkat muslimskou rodinku, tzn. muže, tři zahalené ženy od hlavy k patě a několik dětí pobíhajících okolo.

V metru to nejdříve vypadalo, že ho využívají jenom muži. Nastoupíte a všude okolo vás Arabové. Snědé tváře koukající s údivem na dvě cizinky. Teprve po zhruba čtvrtém přejezdu nám došlo, že tu mají oddělené vagóny pro muže a ženy!

Nicméně nenechte se mýlit, tento malý průzkum Kataru se nám moc líbil. Jen bych ještě chtěla upozornit, že toto je jen můj první dojem vytvořený na základě pár hodin tam strávených při cestě do Indie.

Pestrobarevný dav milých lidí

Uprostřed letiště v Doha jsme narazily na park, mega nás to překvapilo! Chvíli jsme tam pobyly a následně se vydaly hledat gate (bránu) pro odlet. Jakmile jsme tam dorazily, shodly jsme se s Káťou, že byla znát změna atmosféry. Najednou nás obklopil barevný dav lidí také čekající na odlet do Indie (barevný to kvůli rozmanitým barvičkám oblečení). Lidé, převážně Indové, nám přišli přátelští, otevření, a nás to povzbudilo v tom, že to tam v té cizí zemi přece jenom nebude tak špatné (upřímně určité pochybnosti na začátku byly). Začaly jsme se těšit.

Zajímavý spolucestující

V letadle jsem náhodou seděla vedle Inda, který už několik let pracuje jako šéfkuchař v jednom luxusním podniku v Doha, zároveň rád a hodně čte. Zajímavý, chytrý, vtipný človíček. Jeho manželka je zubní doktorka pracující v Bangalore (naše příletová destinace). On pracuje v Kataru a domů lítá jedenkrát za půl roku na necelý měsíc. Toto mi na začátku přišlo zvláštní, ale časem jsem zjistila, že Indové, pokud mají tu možnost, často pracují v zahraničí. Studenti (teď myslím ty ze „střední třídy“, nebo jak to nazvat) sní o tom, že dostanou práci v třeba v Austrálii, Německu, Dubaji nebo právě Doha.

Ale zpět k našemu Indovi. Před časem pracoval pro jednu z výše postavených rodin Kataru. A z jeho řeči jsem pochopila, že tito lidé často nevynikají inteligencí. Ale mají spoustu peněz a neví co, s nimi, a to doslova, prý. Nicméně zmínil, že v Dubaji (také město postavené „na poušti“ jen díky příjmům z ropy) je situace lepší. Někteří tamější leadři (vedoucí osobnosti) umějí logicky přemýšlet a dá se s nimi lépe domluvit.

Zároveň nám sdělil i spoustu informací ohledně Indie. Bylo vidět, že má tuto svou zemi rád, ale dal nám i pár užitečných rad. Vnímaly jsme, že nám chce pomoci abychom si zbytečně nepřidělávaly problémy hned na začátku, což bylo moc milé.