Dobrovolnictví není vždycky med a kulturní rozdíly mohou na dobrovolníky někdy tíživě doléhat. Jak se na Pupui bydlí, co je to bride price a jak je to s tím kanibalismem? O tom všem a ještě mnohem víc se dozvíme v dopise od Aničky.

OKÉNKO O PAPUÁNSKÉ ARCHITEKTUŘE A BYDLENÍ

Tradiční dům, ve kterém běžně žijí lidé na venkově, se skládá ze dřeva a pečlivě spletených proutků. Střecha je většinou vyrobena z pečlivě zpracovaných a rovněž spletených listů či kůry. Záleží na podnebí dané provincie. V některých případech si pomáhají i kusy plechu.

Nevím, jestli ještě teď, ale v minulosti určitě, v některých vesnicích bydleli muži pohromadě v lepší příbytcích a ženy zvlášť s dětmi a prasaty v jednodušších příbytcích. A to z mnoha důvodů. Hlavním z nich je snadnější mobilizace v případě boje, dále pak mužské rituály, politické sněmy a tak podobně, které měly zůstat ženám utajeny. Byla to výhradně věc mužů. Na magické rituály a ceremoniály byl ženám vstup zakázán. Počkat, a proč ženy, děti a prasata? Prasata jsou zde velmi cenná zvířata. Jsou znakem bohatství, kdo má prase, je bohatý. Slouží jako hlavní jídlo na významných oslavách, jako platidlo nebo jako velký dar. Protože bachyně má někdy spoustu dětí (prasátek) a nestíhá je všechny uživit, pomáhá jí (nebo alespoň dříve) žena svým mateřským mlékem.

Teď si dovolím takovou mnou vnímanou absurditu. Někomu jsem tu vykládala, že máme chalupu na vesnici a že tam nic není. Moment! Zastavila jsem se a uvědomila si, co pro mě znamená, že v té vesnici „nic není“ a co pro Papuánce znamená, že v té vesnici „nic není“. Opravila jsem se, že je tam vlastně úplně všechno, aby nedošlo k mystifikaci. Tady život na vesnici znamená, že tu není žádná elektřina, žádný přívod vody, žádný internety, žádný obchod, žádná škola, už vůbec žádná nemocnice, a hlavně žádná cesta, kam by se do těchto pro náš život nezbytných míst dalo do pár minut dostat. Že tam nejezdí autobusy či vlaky asi nemusím zmiňovat. Obyvatelé těchto vesnic, když se chtějí někam dostat, tak jdou zkrátka hodiny a dny pěšky loukou, pralesem, pláží. Jí to, co si vypěstují nebo chytí v moři nebo v džungli. Vodu pijí dešťovou, když jsou hodně „lucky“ (když mají stěstí), tak mají studnu. Topení není potřeba, je tu pořád horko a vaří si na ohni.

OKÉNKO O UMĚNÍ

Přemýšlela jsem, jak je to vlastně „kulturně“ chudá země, že nemají žádné umění. Pak mi ale došlo, že má představa o umění je velice zúžená a příliš evropsky zaměřená. Ne, nemají tu divadla, herce, baletky, operní pěvce ani žádné hudební, výtvarnické či dramatické školy. Neví, kdo je Mozart, Bach, Beethoven, Chopin, Vivaldi. Jejich umění se projevuje úplně jinak. Mají spoustu kostýmů, tanců, vyrábí si masky. Rádi tančí a zpívají při různých slavnostech a dramaticky ztvárňují skutečnosti jejich života nebo života jejich předků, jako jsou například boje, námluvy, plavení po moři, mýty, lov a podobně. Mají spoustu tetování a rádi si kreslí po těle různé ornamenty, které mají pro ně hluboký význam. Neumí noty a myslím, že ani nechápou jejich význam. Melodii mají v hlavě a následně ji expresivně vyjádří. Nemají housle, violoncello, nespočet druhů fléten. Mají však spoustu druhů bubnů, píšťal z bambusu a nejrůznějších nástrojů z přírodnin. Elektrické klávesy a kytaru ve městě mají a používají je výhradně na akordy.

OKÉNKO O NÁBOŽENSTVÍ A ČARODĚJNICTVÍ

Oficiálně je tu nějakých 96 % křesťanů, většina jsou protestanti. Zbylé čtyři procenta zaujímají jiná či nespecifikovaná náboženství. Na ateistu tu nenarazíte. Kromě toho však každý věří v nějakou magickou tajnou sílu, která v jejich životech působí. Nejčastěji jsou to různé síly a duchové přírody. Všechno má nějakou příčinu, nic se neděje jen tak. Umře kráva, znamená to, že se někdo s někým nepohodl a popral se. Zemře dítě, znamená to, že ho nějaký nepřítel zařekl. Nenapadne je, že to mohla být třeba malárie a že kdyby se dostali včas do nemocnice, mohli tomuto úmrtí zabránit. Většinou jsou tyto příčiny a následky věcí celé komunity.

Kromě toho má každá vesnice zvíře, ke kterému vzhlíží, které je nějakou jejich tajnou silou a se kterým musí být za dobře a vážit si ho. Třeba pro vesnici, ze kterého pochází bratr Thomas (který teda není z PNG, ale z Šalamounových ostrovů, to je kousek) je tímto zvířetem had. Proto když se dozvěděl, že mám hrůzu z hadů, měl z toho děsnou legraci, protože oni hady uctívají a zvou je na svá pole, aby jim vyjedli krysy. Pro jiné oblasti je to třeba již zmiňovaný kasuár, jinde zase jelen a tak podobně.

Z toho asi už tušíte, že čarodějnictví hraje v životech místních obyvatel významnou roli. V našich debatách u večeře jsem vyslechla spoustu příběhů. Jeden z nich se týkal úmrtí nějakého důležitého člověka. Kněz na pohřbu zdůrazňoval, že za to nemůže žádný jiný člověk a jeho spojení s magickými silami, avšak ještě ten večer kvůli onomu úmrtí upálili podezřelého. Jiný kněz zase odmítal jezdit do vesnice, kde byla většina HIV pozitivních. Tak ho zabalili do pytle a hodili do řeky. To už je ale, tuším, pár let či desítek let zpátky a dnes mě baví místní zvyk, který přichází vždy během ohlášek na konci mše. Nejdřív všichni zatleskají knězi, pak čtenářům, následně zpěvákům a potom všem přítomným, že přišli, což mi přijde fér, protože vstávat v neděli brzy ráno si zaslouží potlesk.

OKÉNKO O VYROVNÁVÁNÍ SE SE SMRTÍ

Pojetí smrti je tu pro mě tak trochu záhadou. Nebo ne tak ani její pojetí, jako spíš vyrovnání se. To se takhle jednoho našeho Bosco boy ptám, jak se má. On odpoví: „Jo, dobrý, jen mi umřela mamka, tak v pátek odjíždím na pohřeb.“ Pro mě dva šoky zaráz – první, že jsem zjistila, že mu umřela máma, druhý, že to říká s takovou lehkostí až nezájmem. Dalšímu o nějaký čas později zemřel bratr, konkrétně ho někdo zabil. Žádnou změnu emocí jsem na něm nezaznamenala. Ale do srdcí jim nevidím.

Každopádně když někdo zemře, je to velká „párty“, která trvá v řádu týdnů. Říká se tomu „House cry“ a koná se v domě nebo areálu rodiny zesnulého. Všichni příbuzní tam společně hodují, zpívají, praktikují různé rituály a během toho všeho vzpomínají na zesnulého. V některých rodinách tuto vzpomínkovou oslavu uspořádají i za rok na připomínku výročí.

Všichni se tu pohřbívají do země a některým, zvláště v horách, se vystavují různé kamenné pomníky a rakev se obetonuje kolem dokola. Velká část místních obyvatel vyžaduje církevní obřad a věří, že jejich tělo sice zůstává zde na zemi, duše však odchází do nebe. Ti, kteří obřad v kostele nemají, nad oddělením těla a duše nijak nepřemýšlejí.

OKÉNKO O INICIAČNÍCH RITUÁLECH

Důležitým milníkem každého Papuánce jsou iniciační rituály. To jsou rituály na uvedení jedince do dané etapy života. Těmi jsou narození, dětství, puberta, dospělost, stáří a smrt. Nejvýraznější iniciační rituál je ten v pubertě, v období přechodu z puberty do dospělosti.

V případě holek je tomu tak, že když dostane první menstruaci, sejdou se všechny ženy v domě, doprovodí ji do jejího pokoje, pomáhají jí se umýt a všemožně asistují. Jsou takovými „svědkyněmi“, že se to událo a holka vymění svoje dětské oblečení za dospělé a oficiálně pro ni začíná nová etapa života. Je plně zakomponována do chodu domácnosti a pomáhá s péčí o ni, učí se vařit, prát, starat se o druhé a tak podobně. Když má jakákoli žena v domácnosti zrovna menstruaci, je ušetřena ode všech povinností v rámci péče o domácnost. Má zakázáno připravovat jídlo, aby na něj nesahala a nebrala tak sílu mužům. Dále kvůli hygieně, ne všude je čistá voda, kterou by se mohli umýt. Také však prý aby se nevysilovala namáhavou prací. V některých vesnicích je pro ně vyhrazen speciální domek či pokoj někde bokem od ostatních, ve kterém v tomto období přebývají. S porodem je to v některých provinciích tak, že když žena porodí, zůstává rovněž v nějakém pokoji či domku bokem od ostatních společně se svým novorozencem po dobu dvou měsíců. Její matka jí tam nosí jídlo a pití, vodu na umytí a další potřebné věci. Až po tomto období vyjde ven za svým mužem a ostatními.

V případě kluků je hlavním prvkem iniciačního rituálu obřízka. Tady jsem teda pochopila, že to nemusí být až v pubertě, ale i o mnoho let dříve. Kluci se krom toho učí lovit zvěř, prát se s ostatními, ale i správně se chovat k ženě. Tito mladí muži také mají za úkol si postavit své příbytky a bydlet odděleně od rodiny. Nakonec přichází veliká oslava, na které je spousta jídla včetně několika prasat.

OKÉNKO O ŽENÁCH, „BRIDE PRICE“ A POLYGAMII

A nyní něco o postavení žen v této kultuře. Internety praví, že je PNG nejhorší místo pro ženy, jelikož 66 % procent je zneužíváno a obávám se, že nelžou. Nejednou se stane, že potkáme zmlácenou či pořezanou matku našich dětí, která na otázku „Co se stalo?“ odvětí, že manžel přišel domů opilý nebo že manžel žárlil. Domácí násilí ve všech formách je tu tedy bohužel běžnou součástí života většiny žen. Server BBC v roce 2018 uvedl, že 70 % žen zažilo znásilnění. Sexuálnímu násilí neunikají ani děti. V některých kmenech je nepsané pravidlo, že nový partner ženy má také sexuální nárok na její dcery. Ano, je to odporné, a i tady nezákonné, ale zákona se tyto oběti nedovolají.

Tomu zřejmě napomáhá jeden velice důležitý kulturní zvyk zvaný „Bride price“. Když si kluk bere holku, musí její rodině vyplatit onu bride price (něco jako cena nevěsty). Cena je různá, záleží na mnoha faktorech, kterými jsou vzhled, pracovitost, tělesná konstituce, síla, kolik bude pravděpodobně schopná porodit dětí a nyní i vzdělání. Také záleží, odkud je. Holky z hor jsou prý dražší, ačkoliv méně pohledné, někdy připomínající více muže než ženu. Většinou se však cena pohybuje v řádu tisíců až desetitisíců kina (jedno kina je asi 6,4 Kč). Nejdražší prodaná nevěsta byla prý za 200 000 kina (asi 1,3 mil. Kč) , ale to je těžký extrém. Neplatí se pouze penězi. Dalším možným platidlem jsou různé suroviny, mušle či zvířata, nejčastěji ona oblíbená prasata. Naše papuánská máma Julie říkala, že jestli se tu vdám, tak mě bude prodávat ona. Snažila jsem se zjistit svoji cenu, ale prý to není tak jednoduché. Každopádně jsme se domluvily, že polovinu chci poslat mé opravdové mámě, ať jí ze mě taky něco kápne. Takže rodino, pokud vám dojde na Vápenku pár prasat, znamená to, že jsem se tu vdala.

Ale žerty stranou, pokud muž rodině ženy nezaplatí, je to malér. Většinou se k němu nechovají vůbec pěkně a nechtějí si s ním přisednout k jednomu stolu, dokud nezaplatí. V horším případě je tomu tak, že si ženu časem nemilosrdně vezmou zpět. Tomu je tak v případě našeho Bena z DBC (škola pro děti ze slumu). Deset let žili společně a jednoho dne se rodina rozhodla, že už nebude déle čekat a vzala si svou dceru zpátky do vesnice. A tak tu zůstal malý Ben sám s tatínkem. Toto braní si dcery zpět platí i v případě, že jí její manžel nějakým způsobem ubližuje. Když ji chce manžel získat zpět, musí ji opět nějakým způsobem odkoupit. Ale pozor! V některých případech lze ženu vyplatit rodinnou výměnou – tvůj syn si vezme moji dceru a tvoji dceru dáš zase mému synovi. A ještě je tu jedna kuriozita, ve třech provinciích si dokonce holky „kupují“ kluky. Jsou však i provincie, ve kterých tento zvyk částečně nebo zcela vymizel.

Co se týče polygamie, dříve prý byla vysoce rozšířená, avšak ne běžná. Většinou mezi náčelníky a dalšími důležitými lidmi. Zlepšovalo to prestiž náčelníka i celého kmene z důvodu vyššího počtu narozených dětí, četnějšího pěstování plodin, péče o prasata a tak podobně. Příběh, který se udál několik desítek let zpátky: za jedním našim salesiánem přišel chlápek, že si chce vzít jednu konkrétní holku. Kněz řekl, že to ale nejde, protože ona je katolička a on už jednu ženu má. On odešel a večer za ním přišel znovu, že si ji chce teda vzít. Kněz odvětil, že už mu přeci řekl, že nemůže, protože už jednu ženu má. Chlápek odpověděl, že už ženu nemá, že ji zabil.

OKÉNKO O KANIBALISMU A GANGU

Kanibalismus byl/je jedním z důvodů, proč se o mě má rodina obávala. Obecně většina mých známých má Papuu spojenou právě s lidojedy. Už za mých táborových let jsme říkali před jídlem tak zvanou „zdržovačku“, která zněla „U papu, u papu, u Papuánců je zvykem, že když brácha bráchu praští, tak ho taky potom zbaští, ham!“ To jsem tehdy ani nerozuměla, co se tím snažíme říct, natož aby mě napadlo, že v této společnosti strávím rok jako dobrovolnice.

Každopádně nebudeme si nic nalhávat, lidojedi tu skutečně byli a říká se, že v některých odlehlých oblastech, zvláště v horách, stále jsou. Tajní, ale jsou. Obecně je tu známo pravidlo, že když jíš ruku, musíš ji okousávat dlaní od sebe. V opačném případě Tě může chytit a zadusit. Taky zde koluje příběh, že tu kdysi uvařili jednoho bělocha i s koženými botami, takže na chodidla mohli zapomenout. Běloši jsou obecně vyhlášenou pochoutkou. Ale já můžu zůstat klidná, říkali. Komu by se prý chtěly olizovat kosti.

Vím o dvou hlavních a zřejmě nejnebezpečnějších ganzích. Jedním z nich jsou známí Raskols. To je gang, ze kterého mají všichni respekt a název tohoto gangu je v nejedné modlitbě za ochranu. Právě jeho členové jsou často hlavními aktéry velkých a brutálních bitek, loupeží a vražd.

Druhým gangem, který se mi zdá být o něco nebezpečnější zvláště svojí promyšleností, je takzvaný Generation system. Jedná se o takovou kultovní sektu, kde má každý člen svoji roli a úlohu. Například jeden má roli zvanou lev a to znamená, že je útočník a má za úkol vyprovokovávat bitky. Jiný má roli zvanou podle jiného zvířete a má za úkol krást, další pak zase zabíjet. Role si rozdávají podle schopností. Jejich členy jde rozpoznat speciálním skrytým tetováním a druhem oblečení pod oblečením, čímž se především poznávají její členové navzájem. V jedné škole v Port Moresby se stalo, že člen této sekty uškrtil svého spolužáka. Na členy této sekty/gangu se narazilo i v té naší střední škole, a tak bylo v roce 2018 bezprostředně vyloučeno asi 40 žáků.

OKÉNKO O WANTOKU

A teď přichází za řadu kulturní prvek, který hýbe Papuou – Wantok. Význam tohoto slova je něco jako jedna rodina, jeden kmen, jedna skupina. Členové jednoho Wantoku jsou většinou pokrevně příbuzní, je to celá široká rodina, většinou se stejnými kořeny, původem a místem bydliště. Nezáleží na tom, jak spříznění skutečně jste, vždycky jste bratr a sestra. Když se zeptáte, kolik má daný člověk sourozenců, většinou řekne nějaké velké číslo, ale pak zjistíte, že většina jsou bratranci a sestřenice. Tento Wantok má svoje velké benefity i sankce. Velkým benefitem je to, že Wantok vás vždycky podpoří, materiálně i mentálně. Pomůže Vám, když jste ve štychu, máte tam svoje pevné zázemí, popere se za vás. Problémem je, že se za vás popere nehledě na okolnosti a na to, kdo je v právu. Když je brácha v maléru, jdu se bít za něj nehledě na to, jestli je v právu nebo ne, záleží jen na tom, jestli je člen komunity nebo ne. Předpokládá se, že pomůže jeden druhému, každý je důležitý. Wantok tedy zajišťuje takové biologické a emoční přežití, buduje vztahy s pevnými pouty, členové mají díky tomu nějakou prestiž a sílu, je zajištěna jejich bezpečnost a zdraví. Být exkomunikován znamená být odsouzen k smrti, je to mírně nadnesené, ale v jistém smyslu je to pravda.

Jistou výhodu Wantoku vnímám v péči o děti. Nezřídka se stane, že matka nebo otec zemře nebo prostě jen odejde za jinou ženou/mužem. Po nich zůstanou z mého pohledu opuštěné děti. Mám ale pocit, že díky Wantoku je o ně postaráno, tety a strejdové jim jsou nějakým způsobem schopni vynahradit rodičovskou lásku a péči. Taky si děti mezi sebou různě předávají. Jedna matka má dva syny, její sestra má „jen“ dcery a tak jí sestra se syny jednoho syna daruje.

Vztahy mezi komunitami se většinou tvoří na základě sňatku, výměny surovin či půdy. Nezřídka se stane, že mezi sebou některé komunity válčí pro získání moci či za účelem odplaty za nějakou křivdu. Kromě drsných krvavých bojů přichází na řadu i nejrůznější mstivé rituály, jejichž součástí je mimo jiné zařeknutí. Přes to všechno jsou vztahy mezi komunitami i v rámci jedné komunity velmi důležité, a to jak mezi aktuálními členy, tak i s jejich předky. Když jsou nějakým způsobem narušeny, způsobuje to různé nemoci, nehody či přírodní katastrofy. Musí se co nejdříve zjistit, jaký vztah byl narušen a spravit ho.

Pro mladé lidi Wantok znamená mnoho. Díky němu mohou studovat, protože jim zaplatí školné a další výdaje se studiem spojené. Bohužel to však není jen tak. Očekává se, že to jednou vícenásobně splatí. Čím lepší školu studuje a čím lepší zaměstnání získá, tím větší splátka se od něj očekává. Což je pochopitelně dostává na rozcestí. Vše je postaveno na principu dávání a braní.

Povím vám příběh jednoho Papuánce, mladého salesiánského jáhna, který teď studuje poslední rok v Jeruzalémě. V deseti letech odešel od rodiny studovat. Šel pěšky, Wantok ho občas někde ubytoval, zaplatil mu letenku, školné, internát. Po deseti letech se vrátil ke své rodině, ale doma ho nepoznali a nevěřili mu, že je jejich. Musel s nimi nějaký čas pobýt a dokázat jim to. Naštěstí byl dost podobný svému nejmladšímu bratrovi, tak mu to prý nakonec uvěřili. Tento mládenec se po čase rozhodl, že se stane knězem salesiánem. To rodinu silně pobouřilo a celou tu spoustu let, které teď studuje, se s tím rodina nemůže vypořádat a když jede domů, není tam moc vítán. Proč? Očekávalo se, že jakožto nejstarší gramotný syn se bude starat o celou rodinu a rodiče, především finančně. Což jakožto salesián úplně nepůjde, že…

Kluci studenti tady na té naší střední škole, když nejsou přímo z tohoto města, přijedou, bydlí u nějakých kamarádů, známých a především u Wantoku. Domů se často dostanou až skončí studium, tedy po těch čtyřech letech. Někteří šťastlivci třeba po dvou. Cestování z místa na místo je tu dost nákladné a nemůže si to jen tak někdo dovolit. Třeba naše čtyřicetiletá papuánská máma Julie byla doma naposledy než se vdala a pak tam letěla na pohřeb svého otce. Když se kluků zeptáte, odkud pochází, řeknou jednu z provincií a dodají přímo vesnici. Háček je v tom, že tam sami nikdy nebyli. Většinou je to rodné místo jejich otce.

Nepříjemné je, že Wantokem je ohrožen právní systém státu. Lidé mají potřebu si nedorozumění řešit přímo komunita proti komunitě. Dobro a zlo je závislé na komunitě – co je dobré pro komunitu, je eticky v pořádku, co je špatné pro komunitu, je eticky špatně. To s sebou nese i problémy spojené se zkorumpovanou policií a politiky. To má za následek obecnou nespravedlnost, násilí, ohrožení společného dobra a hodnoty života. Velkým následkem a problémem je také absence osobní svobody, zodpovědnosti a individuality každého člověka. Nejsou zvyklí a schopní jednat sami za sebe, ale převážně jdou s davem. To je dost viditelné mimo jiné na různých protestech a bitkách. Lidi neví, proč a za co bojují, ale prostě se přidají, protože se to právě děje, tak mají pocit, že by toho měli být součástí.

OKÉNKO O BÉTELOVÝCH OŘÍŠCÍCH

Občas v nějakém článku zmíním bételové oříšky, ale pořád jsem nevysvětlila, co to teda je. Tak tedy bételové oříšky, místními nazývané „buai“, jsou zdejší nejvíce frekventovanou drogou. A to zejména proto, že jsou pro místní mnohem levnější a dostupnější než třeba cigarety. Rostou tu na stromech za domem a když zrovna někde nerostou, místní s nimi mají velký byznys. Dovezou je z vesnice a prodávají je doslova na každém rohu či na každých deseti metrech. Jak na to? Z tohoto oříšku se sejme slupka a pečlivě se rozkouše. Do rozkousaného oříšku se rozžvýká stonek hořčice namočený v hašeném vápně. Pozor – musíte ho na rozžvýkání strčit fakt mezi již rozkousaný oříšek, jinak vám rozleptá pusu. Tímto dosáhnete lepšího efektu a červené barvy. Jelikož je chuť dosti hořká, červené sliny prostě flušete všude kolem. Proto jsou všude na silnici červené cákance a ne krev, jak jsem si prvních pár dní na PNG myslela.

No a jaké jsou ty vytoužené účinky? Buai obsahuje jakousi aktivní látku arekolin, který působí podobně jako nikotin. Jedná se o vysoce návykovou a karcinogenní látku, „díky“ níž je PNG země s nejvyšším počtem případů rakoviny úst na světě. Místním lidem především dodává energii a zahání hlad. Bez ní není většina uživatelů vůbec schopná pracovat a nějak fungovat. Také na místních zanechává červené zuby a celá ústa. Kromě všeho toho tyto oříšky žvýkají i děti, někdy dost malé, klidně desetileté. Kojencům rodiče dávají žvýkat slupku. Se Sovi jsme se divily, že tady vídáváme maličkaté děti sedět či chodit. Sovi se dočetla, že důvod je ten, že se nejedná o věkem zas tak malé děti, ale jsou prostě jen malé vzrůstem. Žvýkání bételových oříšků v těhotenství mimo jiné způsobuje také nízkou porodní váhu.

Když jsme měli formaci pro matky našich dětí a rozjížděli nový projekt (o tom napíšu v dalším článku), jedním z pravidel bylo, že se tu nebude žvýkat. Budou to muset těch pár hodin dopoledne vydržet. Tak pro informaci jsme se zeptali, kolik tak oříšků vyžvýkají za dopoledne. Odpověď zněla: „Za dopoledne? Spíš za hodinu, ne?“ Nicméně když jsme na té PNG, tak prostě musíš ochutnat buai, jinak jako bys tu nebyl. Tak jsme to se Sovi za pomoci pár našich kluků vyzkoušeli, ale asi dobrý, zmrzlina, káva, čokoláda či příležitostné mentolové cigárko na mě mají mnohem lepší efekt a nezůstává mi po nich hořká těžko přebíjená chuť v ústech. Možná kdybych byla trénovaná a užila to skutečně správně, měla bych jiný názor, ale nějak mě to neláká. Ale tady jsou bételové oříšky součástí kultury a mimo jiné se nabízejí a sdílejí při slavnostech a rituálech na znamení míru.

MIXOKÉNKO

Do mixokénka zařazuji všechno, co nevím kam zařadit. Jedním z toho je disciplína ve školách, která je na mě občas až moc. Chápu, nějaká disciplína být musí, aby se dalo fungovat, ale nařízení o délce vlasů, holení vousů a obecně upraveného vzhledu má účinek leda takový, že sebeprezentace (vlastní styl a s tím spojená identita) studentů se posune na vyšší věk. Proto když se vrací třiceti až čtyřicetiletí absolventi, většina z nich má dredy a neudržovaný plnovous. Větší problém však vidím ve fyzických trestech. Oficiálně jsou zakázané, neoficiálně jsou však hojně užívané. Na začátku, když jsem vypomáhala v jedné škole, to pro mě byl dost šok, učitelé dávali malým dětem pohlavky, šlehali pravítkem, klepali na hlavy pěstí, otáčeli uši a ve vyostřených situacích si i kopli. Nedá se pak divit, že děti se pak ke svým spolužákům chovaly obdobně. Tento způsob výchovy panuje i ve většině rodin, a tak děti chodí s ošlehaným obličejem od ostrého koštěte, že se prý „máma zlobila“ nebo se spoustou podlitin. Zoufalý nářek se večer ozývá z nejednoho koutu města… Prostě domácí násilí, jen tady se nad tím nikdo nepozastavuje. Nejenže mi to trhá srdce, ale je pak dosti náročné s těmito dětmi pracovat, jelikož mají naučeno, že dokud je nikdo nemlátí, není to tak zlé, a tudíž si zatím mohou dělat, co chtějí. A tak je pro mě často hrozně těžké zachovat svou vlídnost a trpělivost. Ostatně i toto vnímám jako příčinu toho, že v dospělosti zde lidé řeší konflikty fyzickým násilím, protože jiný způsob v dětství nepoznali. Tak se jim to snažíme zprostředkovat alespoň v naší malé/velké škole v naději, že to bude mít přesah do jejich celého života.

Další velké téma jsou partnerské vztahy. Na ulici běžně nepotkáte, že by se muž a žena, kluk a holka, drželi za ruce, dali si pusu či jen vedle sebe seděli a povídali si. Dokonce když jdou někam spolu manželé, muž jde většinou několik metrů před ženou. Náš, tím myslím evropský, způsob projevu lásky a náklonnosti tu zkrátka není nijak akceptován či snad podporován. Naši ubytovaní kluci nám třeba tvrdí, že s nějakou holkou už léta chodí. Pak se ale dozvídáme, že se ještě neviděli osobně, ale znají se jen díky sociálním sítím.

Je tu spousta Filipínců, všude. Filipíny jsou obrovské, a hlavně přelidněné s nedostatkem pracovních příležitostí. A když se Filipínec vydá pracovat do zahraničí, musí své zemi odvádět určité procento. Nepřijde mi to úplně fér, ale co jim zbývá. Také v našem komplexu střední školy žije a pracuje spousta Filipínců. Většinou muži a jsou tu sami. Já jsem si myslela, že jsou svobodní. Po čase jsem ale zjistila, že většina z nich má na Filipínách ženu a děti různého věku. Domů jezdí jednou za dva roky na pár týdnů na Vánoce.

 A na závěr volný čas. Teď si dovolím trochu srovnávání s naší zemí. U nás, když dítěti či studentovi skončí škola, pokračuje do nejrůznějších kroužků, volnočasových aktivit, hudebních škol, sportovních klubů a tak podobně. Tady však nic takového nenajdete, maximálně fotbalové a rugby kluby, tím tu místní dost žijí. Hlavně díváním se a velice vyhroceným koncem zápasu a následnými potyčkami. U nás matka na mateřské dovolené chodí se svým dítětem plavat, do klubu maminek a různých zařízeních či minimálně na hřiště, které je u nás ve městech na každých sto metrech. Tady v našem areálu si děti učitelů hrají celý den na betonu před domem s kameny a klacky, což mě nenechává klidnou, a tak usiluji o vybudování jednoduchého hřiště. Co se týká prázdnin, u nás děti jezdí na různé tábory a rodinné dovolené. Tady jedou děti z města tak maximálně do blízké vesnice navštívit své příbuzné.

Tak tohle byl jen malý výstřižek papuánské kultury, jinak je samozřejmě mnohonásobně bohatší. Jako každá kultura, tak i tato má spoustu zajímavých a pozitivních aspektů a stejně tak těch negativních až odpuzujících. My jsme tu až donedávna poznávaly spíše ty pozitivní a nedělalo nám obtíže v této kultuře spokojeně žít. Avšak posledních pár týdnů, a zvláště dnů, tu tvrdě narážíme na ty negativní, které nám dosti znepříjemňují náš život „u Papuánců“. O tom vám třeba povím jindy. Zatím na nás můžete myslet, ať se vše brzy spraví.

Mějte se vánočně

Anna z Brna

(převzato z www.u-papuancu.webnode.cz)