Jak vypadá medická stránka mojí mis(i)e tady na Papui? Mojí (troufám si říct hlavní) náplní této služby je bytí na ošetřovně. Neznamená to ale, že si tam v 8 ráno sednu a v 16:30, po tom, co kluci opustí školu, jdu vesele domů. Všichni si zvykli, že mají „doktora“ tak nějak pořád při ruce, takže dávám evidence-based rady kde komu a snažím se ošetřit toho, kdo to zrovna potřebuje.

Když jsme ale v uplynulých týdnech jeli na návštěvu do dalšího salesiánského střediska Araimiri (krásné místo u moře s černou pláží), říkala jsem si, že si tam odpočinu. To byla ale chyba lávky. Pomalu ještě než jsem si vybalili, večer našeho příjezdu, jsem se měla setkat s realitou odlehlého místa, kterým je Araimiri. Po večeři jsme se s Annou (druhou českou dobrovolnicí) vesele vracely na naše ubytování, když v tom nás zastavil jeden salesiánský bratr, poslala sestra, že potřebují doktora. Hned se ve mně zvedly všechny pocity, ale řekla jsem si, že hlavní je zachovat klid, zatím nevím, co mě čeká. Když jsme přicházeli do velké studovny, viděla jsem, že všechny studentky jsou srocené v zadní části místnosti, ale neviděla jsem, co se děje. Když jsme s Anou přišly blíž, uviděly jsme jednu studentku, jak leží v náručí jiné, očividně netušila, co se děje. Byla celá ztuhlá a nemohla dýchat. Co nás ale zaskočilo, byla lžička zaražená v dívčiné puse. Prý aby se jí líp dýchalo. Snaha dobrá, jen když jsem viděla, jak jí lžíci páčí mezi zuby, nebyla jsem zrovna nadšená. Protože jsme byly „na dovolené“, neměla jsem u sebe v podstatě nic, říkala jsem si, že je to škola, ale že určitě budou mít ošetřovnu. Chyba lávky číslo dvě – ošetřovna sice byla, ale zdravotní sestra tam nebyla už delší dobu a nikdo netušil, kde jsou klíče. Pomalu jsem si začala uvědomovat zapeklitost situace. Byli jsme uprostřed buše, 50 minut cesty truckem (nákladním autem) k loďce dingi a tou ještě dalších 20 minut, než se člověk dostane do většího města s nějakým zdravotnickým zařízením. Naštěstí salesiánský otec přišel s řešením – prostě ji tam odvezeme. Bylo jedno, že byla všude naprostá tma, hlavní je její zdraví.

Další den jsem se vyptávala, co se stalo se studentkou, moc nikdo nic nevěděl. Jedinou zprávou po pár dnech bylo to, že se do nemocnice dostala, že jí dali „kapačky“ a že je stabilizovaná. Co jí nakonec bylo, se asi nikdy nedozvíme. Nejspíš nějaká alergická reakce. Dívčiny kamarádky říkaly, že to byla psychická reakce. Těžko říct. Spolehlivé zdravotní informace, aby tu člověk pohledal.

Začala jsem docela zhurta takovým hrůzným příběhem, kde by se ve mně krve nedořezal, jak jsem měla strach, co se stane a jestli se studentka nestane mým prvním zesnulým pacientem tady. Ale to se naštěstí nepotvrdilo. Takže to nyní trochu odlehčíme zdejším častým nešvarem – průjmem.

Je to tady, dlouho očekávaná sezóna manga. Každé ranní assembly (celé školy) si kluci kryjí hlavy, aby jim je padající mango nerozbilo a každý večerní růženec se těm méně šťastným mangům (rozuměj těm, která nebyla snězena) vyhýbáme. Většina mang ale skončí šťastně v břichu našich studentů. Tato sladká dobrota s sebou ale přináší jednu nevýhodu – průjem. Téměř vždy po konzumaci manga si můžete být jistí, že vaše střeva dojdou očisty. Co mě ale pobavilo je to, jaké množství mang jsou tu kluci schopní sníst. Nějak tu žijí heslem „live in the moment“ (žij přítomným okamžikem). A tak se mi tyto dny na ošetřovně kupí kluci s průjmem, protože snědli 5, 10 nebo i 15 nezralých mang. Jen zakroutím hlavou (jestli jsem správně slyšela číslo), usměju se, dám jim Endiaron a pošlu je domů se kurýrovat, pěkně se hydratovat, pít černý čaj a za pár dní se vrátí plní síly (na jezení dalšího manga).

V Grade 9 (9. ročník) je jeden student (budeme mu říkat třeba Aleš), který patří mezi nejmladší studenty vůbec. Je mu asi 14 let a je původem z Afriky. Ano, slyšíte dobře, je potomkem afrických rodičů, kteří přišli na Papuu nejspíš za prací. Aby to nebylo málo komplikované tak Alešovi rodiče se posunuli za prací do USA, Aleš ale (z mně neznámého důvodu) zůstal trčet na Papui. Možná odloučení od rodičů z něj dělá tak zranitelného, anebo taky je to jeho věk, ale vždy když se Aleš objeví na ošetřovně, pookřeje mi srdce a vzpomenu si na všechny pravidla, jak jednat ve zdravotnickém zařízení s dětmi. Hlavně ho nevystrašit, co by mu mohlo být a taky nebagatelizovat jeho problémy. Většinou ale opravdu nejde o nic vážného a dost často i něco úsměvného, takže se musím držet, abych se nesmála.

Jednou takhle Aleš přišel, v ruce držel lahev vody a měl velice utrápený výraz. Děsila jsem se, co se děje, kde krvácí nebo co mu kdo udělal. Že prý neví, ale že ho hrozně moc píchá na hrudi. Zkontrolovala jsem, co jsem mohla, puls, tlak, dokonce saturaci krve kyslíkem, poslechla jsem si srdce i plíce, ale bez nějakého průkazného nálezu, tak jsem ho poslala si lehnout a bádala jsem, co by to mohlo být. Po pár minutách (maximálně po deseti) se Aleš s úsměvem na tváři, obrat o 180 stupňů, vrátil za mnou, že už ví, co to je. Prý dnes pil hodně vody a jak si lehl, tak to nějak slehlo a už se cítím jako rybička. No, musela jsem se opravdu držet, ale jen jsem se usmála a řekla, že jsem ráda, že je v pořádku, a poslala ho zpět do třídy.

Ráda bych zmínila dalšího deváťáka a jeho příběh, tentokrát už méně úsměvný. To se takhle chýlil den ke konci, už jsem uklízela ošetřovnu, zazvonil zvonek a kluci se hrnuli ven ze školy. V tom za mnou přiběhl jeden, že se něco stalo u brány, ať tam běžím. Než jsem se stačila zeptat co, už byl pryč. Po pár vteřinách přiběhl další, že prý nějaký deváťák zkolaboval. Tak jsem si řekla, že nebudu čekat, než mi půlka školy přiběhne říct celý příběh a seběhnu se tam podívat. Rychle jsem přemýšlela, co by to mohlo být, a vzala jsem si všechno, co jsem uznala za vhodné – teploměr, saturaci, tlakoměr a EpiPen (adrenalinové „pero“, to naštěstí nebylo potřeba.

Přímo u brány bylo obrovské srocení kluků, bohužel zrovna končila škola a všichni se zajímali, co se děje. Prodrala jsem se přes houšť studentů a pár učitelů a viděla tam kluka bezvládně ležet, trochu se cukat. Snažila jsem se znova zjistit, co se stalo, nikdo však moc nevěděl. Z útržků jsem si poskládala, že nejspíš epileptický záchvat. Jako první jsem mu podložila hlavu uniformou jiného studenta a taky jsem z něj dostala všechny ruce. Je tu zvykem, že když má někdo takový záchvat, drží ho vší silou, aby se ani trochu nepohnul. Beru to jako součást osvěty, když jim vysvětluji, že při epileptickém záchvatu prostě „jen“ dbáme na to, aby si člověk víc neublížil, a necháme ho mít záchvat. To je vše, co se dá v tu chvíli dělat. Když se chlapec přestal cukat, zeptala jsem se ho, jestli ví, jak se jmenuje. To věděl, i jména všech svých sourozenců (což je tu upřímně docela obdivuhodný výkon). Ale byl zmatený, nevěděl, co je za den v týdnu nebo kde se zrovna nachází. Takže orientace v čase a prostoru byla bídná. Usuzovala jsem, že to bude nejspíš tím šokem a doufala jsem, že se neflákl do hlavy o beton, když padal k zemi. Jeho krevní tlak mě taky moc neuklidňoval – naštěstí ale postupně, po pár měřeních a jeho (i mém) uklidňování šel dolů. Pro jistotu jsme zavolali řidiče, aby ho odvezl domů, já s ním poslala pár jeho kamarádů a nařídila jim, ať u něj počkají, než si ho převezmou rodiče. Taky jsem mu kladla na srdce, ať si skočí za lékařem, který mu dal léky na epilepsii (ano, po nějaké době jsem z něj dostala, že to není poprvé a že léky nějaké bere), nechá si udělat rentgen hlavy a poprosí ho o silnější léky, s frekvencí jeho záchvatů to totiž vypadalo, že nynější dávka už nezabírá. Jestli to někdy udělal, nevím. Tvrdil, že ano. Hlavním ukazatelem pro mě ale bylo to, že se záchvat (alespoň co vím) neopakoval a další den už byl ve škole.

Snažila jsem se tu zavzpomínat na nějaké případy z mé ošetřovatelské kariéry na Papui, je toho ale plno, co mám v hlavě a plno se toho stalo a děje každým dnem. Chtěla bych se tu ale trochu vyjádřit k obecné znalosti o medicíně a k mé hlavní (s humorem) misi – není potřeba dávat na všechno antibiotika. Bohužel postupně zjišťuji, že je tu zdravotní situace opravdu smutná. Musela jsem opustit veškeré své představy, že přece každý ví, kdy a jak si vzít Paralen nebo Brufen nebo že je potřeba si ránu umýt (a vůbec zakrýt), když se třeba říznete. Tak tu každý den beru jako osvětu (plus jsem měla pár workshopů na toto téma, jeden v Araimiri a jeden u nás v Gabutu na akci nazvané Wantok Bosco). Snažím se studentům vysvětlit, že si nemusí brát lék na každou malou bolístku. Vysvětluji, jak s léky nakládat a že antibiotika opravdu nejsou sranda. Neuplyne den, kdy by se mě někdo nezeptal, jestli mu nedám Amox (zkratka pro Amoxicilin, jeden druh antibiotik). Tak neustávám ve vysvětlování, že jedna tableta antibiotik je opravdu nevyléčí a že hnisající ránu je lepší zevně ošetřit, až po neúspěšném hojení je zde místo na antibiotika. Ale trpělivě pokračuji ve své misi, je mi jasné, že jim to opravdu nejspíš nikdo nevysvětlil a že třeba tohle poučení jednotlivce bude vést k šíření téhle informace dál do celé společnosti.