Chtěla bych se s vámi podělit o dva dopisy od mých kamarádů z oratoře které se opravdu dotkly mého srdce. Jsou to vlastně ještě děti, ale umí napsat taková nádherná slova až z toho mrazí.
“Moje přítelkyně Magdaleno.
Je to jako sen v mých očích, že jedeš do tvé země- domů a já doufám, že budeš šťastná, když uvidíš svou rodinu a tvé kamarády které miluješ… A oni budou rádi
že tě vidí také… Ale ta špatná věc je že musíš opustit nás…
že tě vidí také… Ale ta špatná věc je že musíš opustit nás…Já si přeju, abych měl něco, co ti můžu dát, abych mohl říct děkuji ti za to co jsi udělala v mém životě…
Přeji si abych byl synem královny ze Sáby, abych ti mohl dát zlato a tím říct děkuji… Pomohla jsi mi za ten krátký čas změnit se ze špatného kluka na dobrého kluka…ani nevíš co jsi udělala v mém životě… Budeš mi chybět jako moje kamarádka anebo taky máma…
Budu se za tebe modlit a budu také o tobě snít. Bůh ať ti žehná ve všem, co budeš dělat a ať tě ochraňuje od každého pokušení.
Můžu tě zkusit zastavit ale to je nemožné. To, co můžeme nebo já můžu dělat, je plakat a stýskat si. Prosím slib mi, že na mě nikdy nezapomeneš, jsi úžasná kamarádka a vždy mě donutíš k úsměvu když jsem smutný nebo ve stresu, jsi úžasná, speciální a taky bláznivá…
Mám tě moc rád mámo, prosím neměň se!”
“Drahá Magdaleno,
mám tě moc ráda, tak moc, že tě ani nechci nechat jet zpět odkud pocházíš, protože o nás pečuješ a ukazuješ nám lásku tady v Lufubu. Já si toho velice moc vážím. My na tebe nikdy nezapomeneme a doufám, že ty na nás taky nikdy nezapomeneš. Nemůžu už říct více, mně slzy se valí do očí. Budeš nám moc chybět, světlo našich životů. Slib mi, že až opustíš tohle místo budeš na nás stále myslet jako na své přátele.
Věřím, že tvá roční zkušenost v Lufubu byla silná, přeji si aby všechno co jsi zažila zde, požehnalo tvůj život. Mám tě moc ráda.”
