V únoru začal v Lufubu nový projekt podporující místní mladé maminky a jejich děti. Maminky získaly možnost studia na zemědělské škole a práce na místní farmě, pro děti byla otevřena nová mateřská škola. Jak proběhl první měsíc projektu? A jaké nejasnosti a zmatky ho jakožto správný africký projekt doprovázely?
V pondělí 21. února jsme zahájili dlouho plánovaný projekt. Maminky z vesnice nastoupily do práce nebo přišly na svou první hodinu do školy a děti čekal první den ve školce. Čekaly jsme různá nedorozumění, ale netušily jsme, že přijdou hned v prvních minutách. Většina zapsaných dětí nedorazila, zato těch nezapsaných bylo víc než dost. Také se objevilo pár dětí bez rodičů, které se odhodlaně tlačily dovnitř.
Narychlo jsme sepsaly nový seznam dětí a pustily se do rozdělování do věkových skupin. Děti svůj věk neznaly a ani maminky si nebyly úplně jisté. Střílely od boku různá čísla, některým dětem byly nejdříve tři roky, o pár minut později už jim bylo šest. Vytvořily jsme tedy tři skupinky, doufajíc, že to aspoň tak nějak přibližně sedí. Nejmladší skupinku (2-3 roky) si vzala na starosti Joyce, pomocnice z vesnice. Prostřední třídu (4-5 let) si vzala Majda s Reginou, druhou pomocnicí, a na mě připadla třída šestiletých předškoláků.
Největší výzvy
Už od začátku jsme věděly, že školka bude velkou výzvou. Pro děti jsme neměly téměř žádné pomůcky. Balík bílých papírů, pastelky, vodovky, knížky a pár míčů. Na zabavení 40 dětí po dobu 4 hodin to prostě nestačí. Pustily jsme se proto do vyrábění vlastních pomůcek a hraček, které tvoříme ze všeho, co je po ruce – z kartonových krabic, pet víček, vatových tyčinek, ruliček z toaletního papíru nebo z přírodních materiálů. Mnohem větší výzvou se ale stala komunikace s dětmi. Když poprvé přišly do školky, neuměly ani slovo anglicky. Jak takovým dětem vysvětlit pravidla ve třídě, namotivovat je k činnosti nebo jim vysvětlit, jak držet tužku? Chce to velké odhodlání, trpělivost a hlavně se nebát. Ruce a nohy se staly základními komunikačními prostředky. Máváme, ukazujeme, nazorně předvádíme, objímáme, přísně kýváme ukazováčky nebo pochvalně zvedáme palce. Angličtinu ale neopomíjíme. Předáváme ji dětem hlavně prostřednictvím písniček. Díky nim umí děti po měsíci ve školce pozdravit, reagovat na jednoduché pokyny (sit down, stand up, clap, jump…) a napočítat do deseti. Ve spoustě situací to ale nestačí, a tak se snažíme drtit i bembská slovíčka. Vznikají tak podivné kombinace angličtiny a bembštiny, tzv. benglish, jako například: “Kabieni ku table and start ukupenta.” (Jděte ke stolu a začněte malovat.)A co maminky v práci a ve škole?
První týden všechny odhodlaně nastoupily a po práci a studiu si zodpovědně vyzvedávaly své děti. Pavel s nimi měl dvakrát týdně hodinu o pěstování lesa. Jenže brzy přišly na to, že se jim to vlastně nehodí. Dopoledne je třeba zapracovat na políčku a uvařit oběd. A tak po týdnu studia zůstala učebna prázdná a nám nezbyla jiná možnost než posílat děti domů samotné. Po měsíci se ale objevily nové maminky s novým nadšením pro věc, a tak se Pavel znovu pustil do výuky a pěstování všelijakých stromků a keřů. Jsme zvědaví, co přinese další měsíc…
Klára Tylšová