Oratoř je místem, kde mladí lidé mohou přijít trávit svůj volný čas. Salesiáni s nimi hrají na hřišti , sdílí navzájem své životní příběhy, učí je morálce pomocí slůvka na dobrou noc a nakonec se krátce pomodlí.  Naším úkolem je být mladým blízko, být jejich přáteli a jako starší bratr/sestra je vést k zodpovědným krokům v jejich životě. Krásný úkol.

Oratoř jsme měli v 15-18h každý den kromě neděle a v té době jsem často cítila jen únavu z dopoledního vyučování.  Ale má misie nespočívala jen v učení ve škole a tak jsem se modlila, ať mi Bůh dá, co sama nemám.

A byl to nádherný čas. Mladí hráli fotbal, házenou, basket, tančili a někteří hráli se mnou stolní hry ve stínu mangovníku. A to byl někdy problém, protože mladí nečekali, až mango hromadně od nás dostanou, ale kradli ho ještě nezralé a za našimi zády. Můžete se ale zlobit na někoho, kdo celý den až do večera nejedl? Ne. A často si nám stěžovali, že doma žádné jídlo zase nebylo…

S mými svěřenci jsme nelenili a každý týden vyrobili jednu stolní hru. Měli tu už kulečník, fotbálek, dvoje šachy a puzzle. Společnou snahou se nám podařilo vyrobit člověče, pexeso, domino, černého buvola (Petra), mlýny a ostrov pokladů. Taky jsme skládali rozstřihané obrázky a hráli piškvorky. A až se mí milí vrátí z vánočních prázdnin, najdou tu i mikádo od Ježíška. Děti malování barvami tak bavilo, že jsme museli některé odpoledne jen tak malovat. Jinak jsme skládali origami a velkou zábavou bylo česat mi vlasy.

Každé odpoledne tu bylo tak 150 mladých lidí. A ptáte se, jestli jsem si je všechny zapamatovala jmény? Jistěže ne. Snaha byla, ale i saleziáni nás učí, že není tolik důležité, jestli si vzájemně zapamatujeme jména všech, ale důležité je, jak se s námi mladí cítili, jestli v naší přítomnosti cítili radost a jestli se před námi mohli uvolnit, jaké hodnoty jsme jim předali a co po nás v nich samotných zůstalo.

Smála jsem se, když řeholní bratři při večerním slůvku na dobrou noc zmiňovali, že oni všichni mohou být šťastní, že je mezi nimi dobrovolnice – Evropanka, která opustila blaho Evropy, dobré jídlo, krásné domy a další věci, a přijela jen kvůli nim z takové dálky. Musela letět letadlem, ne autem, říkali. Představte si, letadlem! A tak doufám, že nejen tato velká slova mých (řeholních) bratrů, ale snad i mé reálné skutky hlásaly, že jejich životy nám Evropanům nejsou jedno, že nezavíráme oči před jejich chudobou, ale z lásky jim pomáháme – každý, jak může – službou, penězi či modlitbou.

Doufám, že ano, že to tak cítili.  Co vím, je to, že já té lásky od nich dostala mnohem více. Představte si, vždyť mi z lásky nosili i dárky – jednodolarovou minci, opičí pomeranč, oříšky… To jsou velké skutky lásky!