Týden. Přesně tak dlouhé byly naše nádherné sladké prázdniny. Komunikace vládních nařízení dosahuje téměř úrovně České republiky, tak jsme týden před koncem čtvrtletí obdrželi oznámení, že dva týdny volna se zkracují na jeden, abychom dohnali čas ztracený v lockdownu. Tak jsme sklapli naše žabky a zamávali prázdninám mizícím za horizontem.
Naštěstí se na mně slunko usmálo v podobě týdne navíc v provincii Simbu v Highlands, kde se měla konat dobrovolnická duchovní obnova. A tak jsem si sbalila svůj kufříček, kam jsem si po mnoha varováních, že v Simbu je zima, pečlivě složila i svou jedinou bundu. Studentům jsem rozdala práci, své pomocníky na ošetřovně urputně prosila, ať tenhle týden nezpůsobí žádný průser, Velký bratr je sleduje. Na letišti jsem se konečně setkala s otcem Dominikem, který jako první z místních salesiánů se mnou před rokem komunikoval. Povede naši skromnou obnovu, neb dobrovolnickou komunitu tu tvoříme slovy dva.
“Odkud pocházíte, otče?” Navazuji nezávazný rozhovor.
“Z jihu Indie, ale většinu života jsem strávil v Kalkatě.” Praví Dominik, laskavý dědeček.
“Opravdu? A co, potkal jste Matku Terezu?” /pozn. Redakce: autorka k Matce Tereze chová velikou úctu, jedná se o její patronku a první světici, o které si sama v dětství hledala informace/
“Tu jsem několik let vozil na bohoslužby, požádala mě, abych pro její sestry sloužil mše, bydleli jsme jen přes plot.” Odpovídá otec a v očích se mu zajiskří.
Usměji se. Naše setkání je něžná připomínka mých dětských snů, nevyzpytatelnosti životních cest a symbolický úvod do ticha, které nás následující dva dny čeká.
Mraky se rozestupují a já konečně spatřím Papuu z ptačí perspektivy. Kam oko dohlédne, střídají se horské hřebeny a hluboká údolí. Jako smaragdový samet pokrytý stříbrnými nitěmi šumivých vod, otevírá se pod námi panenská krajina a já žasnu. Náhle si uvědomím, že možná přelétáme nad údolím, kam nikdo po staletí nevkročil. Třeba právě tamhle sídlí kmen, který je odstřižený od zbytku světa. Žádné silnice, žádné letiště, jen džungle.
Letadlo přistává v Mt. Hagen, centru obydlené Vysočiny (Highlands). Po několika měsících zažiji ten slastný pocit – je mi trochu zima. Zhluboka se nadechnu a teprve až zde si uvědomím, kolik energie každý den spotřebuji, abych se v Mosbi vyrovnala se skleníkovým podnebím. Naivně jsem věřila, že po několika měsících budu zcela aklimatizovaná, ale opak je pravdou.
Čekáme na Chrise, který přilétá až odpoledne, mezitím vás však musím zasvětit do veledůležité kauzy, jež nás provázela po celý týden. Na cestě z letiště stavíme u pouličního obchůdku. Ukazuje se, že před pár týdny ho zbořil jeden z řidičů školy. Naštěstí se nikomu nic vážného nestalo, což považujeme za malý zázrak, vzhledem k tomu, že korba náklaďáku byla plná dětí. Přesto plechový domeček se sesypal, trochu pohmožděná byla jedna paní, která zrovna vařila v kuchyni. Na přetřes přichází často skloňované slovo: kompenzace. V tomto případě není pochyb o tom, kdo je viník a kdo poškozený, přesto nám celý případ dá zabrat více, než byste si mysleli. Navštívíme tedy krátce majitelku a její rodinu. Konečně mám možnost si pořádně procvičit pidžin (který se od mé karanténní éry příliš neprohloubil, jelikož v Gabutu je nařízená angličtina). Vyrozumím, že další krok je setkání na policejní stanici.
Chris nasedá do auta a já se v duchu ptám, jak zvládne zůstat dva dny v tichu. Spoiler: nezvládne. I přes prašnou silnici roluji dolů okénko a kochám se výhledem. Cestu lemují tradiční domečky z přírodních materiálů. Lidé posedávají kolem, někteří spí na kamení před chatrčí a opět mi dochází, že zdejší standart bydlení se s tím naším opravdu nedá ani srovnat. Na radu místních házíme slupky od banánů do buše, za což se zpětně stydím a také se nám to hned vymstilo, neb Chris se rozhoupal právě když jsme přejížděli most, nevěděl však, že téměř v každé řece se koupe spousta lidí, často tak konají jedinou možnou očistu. Zděšen představou, že si nás dotyčný s banánem na hlavě najde, vrátili jsme se k západním zvykům a sbírali i rozložitelné materiály pěkně do taštičky s sebou.
A pak to začalo. “Na večeři budeme mimo areál, jsme pozváni na uvítací večeři s novým biskupem.”
“Dobře, užijte si to.”
“Vy jedete taky”
“Aha. Tak jo.”
Náš pobyt jsme tedy zahájili večeří s představenstvem veškerých řádů, které se v provincii nachází. Netuším, proč nás vyzvali, abychom také něco řekli, každopádně to byla dobrá příprava pro nadcházející dny. Plně nasyceni se vracíme domů s představou, že teď tedy začne to ticho a odříkání.
“Zítra ráno vás na shromáždění představíme studentům.” Varovali nás dopředu. Chris souhlasil, že si vezme první ranní slůvko do nového dne. Asi jsem neměla být překvapená, když nám ráno každému věnovali kytici a zpívali uvítací písně. To už jsem se trochu červenala, neb jsem se vnitřně naladila na ono vysněné ticho. Toho se mi dostalo po další dva dny. Nedokážu plně vysvětlit důležitost těchto chvil. Vskutku se mi dostalo obnovy a občerstvení. Žiji zde naplno. Každý den je nabitý zážitky, povinnostmi, zodpovědností, rozhovory a rozhodnutími. Času na sebereflexi je poskrovnu. Nacházím limity svého těla i ducha. Ptám se, jestli opravdu dokážu unést tu zodpovědnost. Často se rozhoduji na hranici (či za) svých vědomostí, bez možnosti řádné konzultace a s plným vědomým, že moje rada či lékařský zákrok nese v očích mých pacientů velikou váhu a často se k jinému jakžtakž lékařskému pohledu nedostanou. Do toho ve volných skulinkách připravuji hodiny a známkuji testy. Někdy je toho zkrátka moc.
Ticho – naprosto zásadní součást mého života. Chceš-li něco slyšet, musíš zmlknout a poslouchat. Hodiny plynuly a já se mohla ponořit hlouběji a hlouběji. Někdy jsem prchala před velice milým a vstřícným obyvatelstvem, déle než na dva dny to však nešlo. V Simbu se nachází přes 300 studentů na internátě, jak dívky, tak chlapci (odděleně, samozřejmě). Jeden přátelštější, než ten druhý. Své útočiště jsem našla na římse rozestavené budovy. Vylezla jsem vždy do patra, usadila se a zírala na horský horizont. Krása hladí na duši.
Brzy jsem se před místními už nedokázala schovávat. Vyrazila jsem na průzkum. Na hranicích pozemku potkávám Sama, který tu pracuje a dáváme se do řeči. Nabízí mi, že mě provede po okolí a já samozřejmě neodolám. Vede mě k řece Wagi, která teče hned za plotem školy.
“Pocházíš odsud?” Ptám se.
“Ano, já jsem z téhle strany.” Odpovídá Sam.
“Z téhle strany?” Nechápu.
“Na protějším břehu bydlí kmen, který mluví jiným Tok ples.” Vysvětluje můj průvodce.
“Aha, ale rozumíte si, že ano?” Zajímám se dále.
“Ne, vůbec nevím, co říkají. Proto je tu taky každou chvíli klanová válka.” Odvětí suše Sam.
Chápu, že mnozí těžko uvěří, když tvrdím že přes 800 jazyků na Papue znamená opravdu více než osm stovek různých řečí, nikoliv pouze rozdílných dialektů. Abychom alespoň částečně pochopili místní situaci, je potřeba Papuu zažít. Příkré horské svahy oddělují stovky úrodných údolí, kde před méně než sto lety (1930) objevili australští dobrodruzi hledající zlato přes milion lidí, kteří žili do té doby naprosto odděleně od zbytku světa. Kráčím po břehu Wagi, právě v této řece se našlo tolik vysněné zlato. Šplháme na kopec a já obdivuji místní architekturu a zemědělství. Domeček si staví každá rodina sama z různých přírodních materiálů. Takový příbytek se dožívá jen pár let, ale za týden můžou mít nový, tak proč se starat o údržbu? Uprostřed bývá ohniště, kde se vaří a překvapivě kouř nezůstává uvnitř, ale skrz střechu z dlouhé uschlé trávy stoupá k nebesům. Na vyvýšených pryčnách, jakési plošině, spí na přírodních karimatkách veškeré osazenstvo. Před domečkem se nachází zahrada, často hlavní a jediná obživa. Mnozí zkrátka žijí z toho, co si vypěstují. Vysočina je proslavená “kau kau” (sladkými bramborami). Vyváží se zejména káva. Taky se jedná o jedinou část země, kde rostou jahody (jinde je jim moc teplo), ale o této závažné informaci až později. Na co jsem zapomněla? Na nejdůležitějšího člena domácnosti- čuníka. Ti se tady prohání a každého domku. Možná se opakuji, ale už jsem vám říkala, že některé ženy kojí selátka za svých prsou? Nekecám! Když ženě umře prase, značí to, že není příliš dobrá matka.
