Země je suchá a rovinná, jen zřídka byly vidět vodní plochy. Cesta z letiště do hlavního města Windhoeku trvala asi půl hodiny a vedla savanou. Nikde nic, jen suchá tráva a nízké stromy. Protože byl Windhoek v lockdownu a saleziáni nedostali povolení pro mě přijet, zůstala jsem dva týdny u sester františkánek, kde jsem se jim snažila pomáhat kolem domu a zjišťovat informace o zemi a místní kultuře.

Namibie je více než 10x větší než ČR, ale má jen 2 milióny obyvatel (nejmenší hustota obyvatel v Africe), protože velkou část země tvoří savany a pouště (Namibijská poušť, Kalahari). Leží v jihozápadní Africe a protože se nachází ve stejném poledníku jako ČR, máme tu stejné časové pásmo. Mluví se tu mnoha kmenovými jazyky, úředním jazykem je angličtina. Namibie je mladou zemí (roku 1990 získala nezávislost na Jihoafrické republice), platí se tu namibijským dolarem (1NAD =1,5Kč).

Hlavní město Windhoek má asi jen 300 000 obyvatel. Mluví se tu afrikánsky, což je jazyk na pomezí němčiny a afrických kmenových jazyků (pozůstatek z doby, kdy Namibie byla německou kolonií), osobně se mi ten jazyk vůbec nelíbí. Centrum vypadá evropsky s moderními budovami s německou architekturou. Jsou tu bohatí lidé, kteří bydlí v pěkných domech a chudí lidé (80% obyvatel), kteří bydlí v chudinských čtvrtích v malých jednopokojových domečcích ze zdiva, hlíny nebo plechu. V takové jedné chýši bydlí i 10 dospělých a 15 dětí. Překvapilo mě, že kolem domu mají všichni vysoký plot z větví nebo zdiva. Silnice jsou v centru asfaltové s dírami, které se musí objíždět, všude jsou zpomalovací prahy. Když jdete kolem silnice, často narazíte na neoznačenou vykopanou díru.