Do Namibie jsem odlétala 1.7., bylo to o dva týdny později, než jsem plánovala, protože mi na poště ztratili pas. Posílala jsem ho totiž do Berlína na ambasádu kvůli vízum (to je běžný postup), ale na zpáteční cestě do Prahy se pas s už platnými vízy ztratil. A tak jsem si zažádala o expresní vydání nového pasu a zrušila původní letenku.

Ambasáda mi naštěstí vydala potvrzení o vízu, takže jsem nemusela znovu čekat 5 týdnů na víza a mohla jsem si hned koupit novou letenku. Nakonec to dopadlo ještě lépe, dostala jsem zpátky peníze za původní letenku bez storno poplatku a koupila jsem si ještě levnější letenku s pouze jedním přestupem.

Den před odletem jsem ale zjistila, že ČR zakazuje od 1.7. cestovat do Namibie kvůli vysokému riziku nákazy koronaviru (černá země). A tak jsem musela volat salesiánům, na ministerstvo, na hygienu, na číslo ohledně koronaviru 1221, na namibijský konzulát a znovu na ministerstvo. Nikdo nic nevěděl a jedni mě posílali k druhým.  Nakonec mi ministerstvo sdělilo, že jako dobrovolník spadám do výjimky a mohu vycestovat.

Když ke mně dorazila tato informace, byla jsem už na letišti. Ještě celou cestu jsem měla trochu obavy, jestli projdu všemi kontrolami, protože kvůli koronaviru jsem musela mít připravené různé potvrzení a dotazníky. Naštěstí všechno dobře dopadlo a po 20,5h cesty jsem vystoupila v Namibii, na základě potvrzení jsem dostala turistická víza a odjela s jednou milou řeholní sestrou do hlavního města – Windhoeku.