Poslední dobou jsme hodně cestovali (hodně v poměru k tomu, kolik cestujeme normálně) a tak další článek nemůžu věnovat ničemu jinému než dopravě v Zambii. Tak jako v každém článku, vycházím z naší vlastní zkušenosti nebo ze zkušeností lidí v našem okolí. Takže pokud by někdo měl jiné zkušenosti nebo informace, prosím nekamenujte mě.
Na úplném začátku, abyste si lépe dokázali představit zdejší pořádky, zabrousíme trochu do historie. Ta se tu váže k Anglii – Zambie bývala britskou kolonií. Moudří už vědí, že z toho vyplývá, že se tu jezdí (chodí, běhá,…) na druhé straně, než je „normální“. On to zase není takový problém, protože tu stejně neřídíme, ale člověk si to uvědomí pokaždé když přechází silnici. Znáte tu poučku, kterou se učí děti už ve školce? Rozhlídni se doleva, doprava a pak zase doleva… No tak, tady prostě z té levé strany nikdy nic nejede! Zato zprava ty auta jezdí často!
Peníze za pokuty nerostou na stromech
Když už jsme u toho, po které straně se tu jezdí, zůstanu chvilku u silnic. Silnice, které jsme zažili my, byly většinově hlavní tahy z města do města a nebo cesty po městě. Nejvyšší povolená rychlost po městě je 40 km/h, ale protože zambijské úřady moc dobře ví, že povolená rychlost je tu od toho, aby se překračovala, nutí řidiče jet správnou rychlostí pomocí hromady retardérů. Povětšinou jsou za sebou aspoň čtyři, aby si řidič opravdu rozmyslel, jestli chce riskovat nedotčenost svého podvozku. To ale zajímá jen ty, co vlastní starší nebo nižší auto. SUVčka a trucky nemají problém každý retardér přeskočit. Ve velkých městech jsou normální i světelné křižovatky, ale zatím jsme nepřišli na to, jak fungují. Snad pokaždé jsme podle nás jeli na červenou. Jednou i podle policejní hlídky, ale té řidič odmítl zaplatit pokutu, protože podle něj žádný dopravní přestupek nespáchal a peníze nerostou na stromech.
Nepravidelná pravidla
A co se týče pravidel silničního provozu? Tak nějak je to pro nás stejné jako s těma semaforama… Jeden velký zmatek. Je pravda, že o jakýs takýs pořádek se tu snaží, takže silnice má často namalované pruhy a existují tu i značky. Problém možná bude v tom, že všichni asi ví jak to udělat líp. Takže když jsou někde dva pruhy, vejdou se tam i tři (čtyři nebo pět) auta vedle sebe. Přednost se tu většinou určuje podle toho, kdo je oprsklejší, má větší a silnější auto, nebo umí dostatečně úpěnlivě mávat rukou z okýnka. Existuje ale jedno pravidlo, které dodržují všichni a mně by nevadilo, kdyby to od nich přebrali i Češi. Jde o totální zpomalení a puštění výstražných světel, když se přejíždí trať. Nejsou tu totiž závory ani takový ty červený blikačky, takže si každý dá kruci pozor, aby se nepotkal s rozjetým vlakem.
Strážci silničního pořádku to většinou řeší namátkovými kontrolami ve městech. Je tu ale rozvinutá i silná síť silničních kontrol na silnicích mezi městy. To většinou vypadá jako čtyři barely s pískem vprostřed silnice, na kterých je nápis POLICE a dva policisti pro každý směr, vychutnávající si namátkově řidiče osobních aut a všechny řidiče trucků. Kontrolují povinné ručení, silniční známku, řidičák… Prostě pokud chtějí něco najít, vždycky se jim to povede.
A co chodci??
Teď, když už trochu víte, jak to tu chodí, pojďme si položit otázku, jak se může po Zambii dopravovat normální člověk. To se liší podle toho, kde se takový člověk zrovna nachází. Ve městě, si člověk může vybrat mezi chůzí pěšky, jízdou na kole, taxíkem, autem nebo minibusem. Myslím, že v chůzi pěšky po městě se nedokážu natolik zdokonalit, abych se mohla rovnat místním. Ti se totiž s neobvyklou lehkostí dokáží pohybovat mezi jedoucími auty na silnici, jako by se procházeli parkem. Prodavači různorodého zboží procházející nebo pobíhající mezi jedoucími auty jsou naprosto normální. A úplně stejně je normální povídat si z auta s někým kdo jde nebo běží vedle, jako by se nechumelilo. To asi jenom nezkušeným Evropanům tuhne krev v žilách při představě toho, že se nějaký řidič moc zapovídá a do někoho najede. Přechody pro chodce se tu dají najít jen před školami, ale stejně zůstávají nevyužité.
Pokud si vybereme jízdu taxíkem, musíme se smířit s myšlenkou, že skoro každé auto je taxík. A to zvlášť když jde o bílého člověka. To pak člověk nemůže jít po městě, aby na něj někdo netroubil, nenabízel odvoz nebo pomoc, protože přece není normální aby bílý člověk chodil pěšky! Lidé, kteří se taxikařením živí, většinou zastavují na místech, o kterých všichni ví, že tady si je můžou najmout. Jízda taxíkem je dražší varianta pohybu dopravním prostředkem po městě. Levnější varianta je minibus.
Správný minibus se pozná podle toho, že je omlácený, s oranžovým pruhem na boku a nějakým křesťanským nebo naučným nápisem nad čelním sklem. Do minibusu se vejde odhadem tak 15-20 lidí, ale odvíjí se to samozřejmě od toho, kolik toho jednotliví cestující vezou. Pokud jedou prodávat něco na trh a mají všechno zboží s sebou, moc lidí se dovnitř nevejde. To ale vůbec nevadí, protože minibusy tvoří obrovskou složku veškeré autodopravy ve městech. Takže když vám jeden minibus ujede, za chvilinku přijede další. (Zvlášť v Lusace). Minibusy mají svoje zastávky a trasy, ale o tom jak je to všechno organizováno moc nevím. V Lusace nám bylo doporučeno jimi nejezdit, protože prý mají těch zastávek tolik, že než se člověk někam dostane, je půlnoc.
