Před pár hodinami jsme se přes kameru rozloučili a ukončili tak pátý přípravný víkend kurzu Cagliero. Byl plný praktických rad, ale i obyčejného povídání si mezi účastníky.

Tentokrát jsme otevřeli témata zdravovědy – od kurzu „klasické“ první pomoci až po řešení neobvyklých situací tak typických pro cizí krajiny, kam se někteří z nás v rámci dobrovolnické služby vydají. Tímto nás provedl doktor Drlík, který několikrát působil na misích v afrických zemích a jehož přednáška byla tedy o to působivější. Velikým přínosem je pro nás jeho „balíček praktických rad“ – proti čemu a kdy se očkovat, jak má vypadat naše cestovní lékárnička a na co si dát pozor během pobytu v zemích s diametrálně rozdílnými klimatickými podmínkami, jaké nástrahy tam na nepřipraveného dobrovolníka mohou čekat. Po tomto bloku plném tvrdých faktů nám byl dopřán spánek a chvíle na vstřebání a tak jsme pak odpočatí mohli zahájit sobotní dopoledne tématy měkčími – rodina, přátelství, komunita. Díky vzájemnému sdílení znovu a znovu přicházíme na to, jak úzce jsou tyto pojmy spjaty a zároveň jak moc se může jejich vnímání či praktické provozování u každého člověka lišit, jak moc jsou s těmito pojmy spjaty ctnosti jako tolerance, pokora, láska k bližnímu. Sobotní odpoledne bylo věnovánu tématu misiologie. Historie je nám známá, ale co znamená být misionářem v dnešní době? Nedokážu si představit snad nikoho z nás mladých účastníků Cagliera, že by dnes prováděl intenzivní evangelizaci (která jistě měla v historii své místo) v zemích třetího světa a pak tam byl jako mučedník připraven zemřít, jak můžeme znát například z filmu „Mlčení“. Ne, dnes je opravdu třeba hledat jinou cestu. Směr nám ukázali naši průvodci, salesiánští kněží, jejichž působení se vine od Indie přes Afriku, východní Evropu až po Latinskou Ameriku. Úkolem misionáře je být a žít s lidmi, být mostem mezi majoritou a minoritou. Misionářská činnost je o vztahu, o vztahu misionáře s každým jedním člověkem, o vzájemném sdílení a obohacení. Misionář nepřichází měnit místní zvyklosti a kulturu, přichází s pokorou v přístupu k člověku, sám se učí žít v zemi a společnosti, která je jiná a přináší pohled zvenčí, nastavuje zrcadlo. Nabízí křesťanství jako hlubší hodnotu, nabízí křesťanství jako náboženství, které nás zve ke vztahu nezávislém na jiném člověku, ke vztahu nejintimnějšímu a každému z nás nejvíce vlastnímu. Člověk už není sám. Musím přiznat, že je velmi těžké některá témata a zkušenosti zprostředkovat a předat on-line. To dnešní však námi silně rezonovalo i přes obrazovku a snad to jen dokazuje jeho důležitost a smysluplnost. Ve společné večerní modlitbě se spojujeme i přes webkameru a můžeme být od sebe fyzicky daleko, jak chceme. Některé věci zkrátka fungují i v současném omezeném světě a my se po dalším víkendu posilněni vydáváme dál, blíž našemu rozhodnutí.

Budoucí dobrovolnice Anička Vršková