Tak už i k nám došel ten korunovaný virus. Bohužel už není možné mít otevřené oratoře. Ale musíme na tom hledat pozitiva a tak je možnost více se soustředit na učení bulharštiny a stavbu kostela.
V sobotu 31.10 zde byly “dušičky”. Překvapilo mě, že se zde rozdávají ostatním pokrmy, aby si vzpomněli na jeho pozůstalé. Takže někteří občané z romské čtvrti toho využívají a chodí na hřbitov se s vámi modlit, aby dostali také balíček.
V neděli 1.11. jsem měl premiéru v kuchyni, protože jsem měl na starost uvařit. Uvařil jsem omáčku s kuřecím masem a špagety a jako zákusek buchtu. Nebylo to jídlo jako z pěti hvězdičkové restaurace, nakonec mi říkali, že se to ale jíst dalo. Tak jsem rád, že nikomu nebylo špatně a neztratil jsem jejich důvěru. Po obědě jsme se vydali na výlet. Navštěvovali jsme okolní kněze. Všude nás přátelsky přijali. Po cestě jsme navštívili sestřičky františkánky, které minulý rok navštívil papež František. Sedět u stejného stolu, jak seděl Svatý otec František, to bylo něco. Možná jsem seděl i na stejné židli, ale to se bohužel neví, protože sestřičky tuto židli nijak neoznačily. Také jsme potkali i budoucího nového biskupa. Je zajímavé podat si s panem farářem ruku a mezi řečí se dozvědět, že to je budoucí pan biskup.
V pondělí 2.11. jsme se vydali na výlet se salesiánem Martinem. Vzal nás po památkách. Prvně jsme jeli na бузлуджа (buzludža) – to je památník bulharské komunistické strany, pak jsme pokračovali na horu Šipka, na jejímž vrcholu se odehrál boj o území Bulharska. Poté jsme přejeli pod horu do města Šipka, v kterém je chrám, kde jsou pochováni vojáci, co padli na hoře. Pokračovali jsme dále a zamířili jsme k přehradě Koprinka, prošli se po hrázi a po okolním lese a plní zážitků a u unavení se vrátili do střediska.
