Z Kobeřic se hlásí údajně nejnákladnější dobrovolnice ze Zambie. Ne, že bych toho tolik snědla (zas ne tolik) nebo vypila (no, to už vůbec ne). Ale proto, že jsem musela celkem třikrát platit víza.

Už po příletu do Zambie v tom byl zmatek. Zažádala jsem o turistické vízum, které je možné prodloužit až na tři měsíce, ale bylo mi přiděleno business vízum, měsíční. Zapomněli se mi o tom ale zmínit. Cena je stejná, 50 dolarů. Tak jsem byla v zemi nějakou dobu nelegálně. Po konzultaci na imigračním oddělení mi pan úředník doporučil zažádat o dočasné pracovní povolení a hned se mnou všechno ochotně vyplnil do online formuláře. Zaplatila jsem cca 4 000 Kč. A je to. Paráda!

Zdánlivou pohodu střídá zděšení

Ale nebylo. Po čtyřech měsících došlo ke zjištění, že jsem každý měsíc měla jezdit na imigrační oddělení pro razítko do pasu. Aha. Naštěstí z toho žádný problém ani pokuta nebyla. Vypsal se další formulář a stala jsem se pravidelným návštěvníkem imigračního. Vše probíhalo na zambijské poměry bez problémů až do doby, kdy jsem dva týdny před odletem vyrazila na týdenní výlet s bratrem Godfreym z naší komunity. Nastal den razítkování, a proto jsem musela zavítat ještě do jiné razítkovny, tentokrát v Chingole. A tam to přišlo. Policajt v uniformě si mě hledá v databázi. „To máte být vy?“ Diví se fotce. Pak začal: „Máte tady sice účet o zaplacení, ale ten je starý. Kde máte potvrzení o poslední platbě?“ Ono jich mělo být víc? A jeje. „Takže jste od ledna v zemi nelegálně.“ Cože? Co se mnou udělají? Jde to řešit s šéfem, ten zase volá dalšímu nadřízenému. Nakonec si mě velký šéf zavolá do kanceláře. Už se vidím ve vězení. Klepu se, čekám na verdikt. Bylo mi sděleno, že dočasné pracovní povolení platí jen na tři měsíce. „Ale to mi nikdo neřekl…“ „Tak jste si to měla zjistit.“ Musím zaplatit další 4 000 Kč. Přitom za necelé dva týdny odlétám. Zkoušíme úředníka ukecat, jestli by to nešlo jinak, ale nešlo. V Chingole se vízum zaplatit nedá, musíme do dalšího města. Plány na výlet se trochu pozměnily. Složitě – stopem, přespáním u řeholních sester a autobusem, se dostáváme na místo určení.

A zděšení střídá úleva

Z jedné kanceláře nás posílají do druhé. Nakonec zase musím vyplnit ten online formulář, ale potřebuji dopis o tom, že jsem dobrovolnice, kde bydlím, s kým bydlím a další důležité věci. Dopis musí být z biskupské kanceláře. Jedem tam. Po předání dopisu potřebují úředníci ještě kopii letenky. Nakonec jsme tam strávili celé dopoledne. Když už mi dávají do pasu razítko, přichází mi e-mail o zrušení mého letu. To mi ještě chybělo. S lety během koronaviru je to všelijaké, nevím, kdy se dostanu domů. A tak prosím, aby mi pro jistotu dali vízum zase na tři měsíce. Další šéf si mě volá do kanceláře. Sevřel se mi žaludek. Nervózně vcházím do dveří. „Posaďte se. Já jsem si vás nechal zavolat, protože jsem za celý svůj život takového člověka nepotkal.“ Čekám nejhorší. „Vy máte narozeniny ve stejný den jako já.“ Řekl s úsměvem od ucha k uchu. Uuuuuuf! Rychle balím pas s razítkem a mizíme.

Drahé fotky zadarmo

Přiložené fotky byly pořízeny v naší vesnici při revitalizaci starých bubnů. Opraváři byli skálopevně přesvědčení, že má služba v Zambii je placená a za pořízené fotografie získám v Evropě tolik peněz, že se mi nevejdou snad ani na platební kartu. Proto jsem měla zákaz focení, dokud nezaplatím. Ani rozhovor s naším bratrem v místním jazyce nepomohl. Po několika minutách se mu vítězně podařilo dostat na cenu 50 Kwacha (asi 60 Kč), u nich je to ale dost peněz. Později mi řekl, že jim to nikdy nezaplatil. Nadělali teda drahoty, ale draho nakonec vůbec nebylo.