Zatímco doma slavíte dušičky a choulíme se do kabátů, tady, v rovníkové Keni, se sluníme při teplotě do 25 °C a užíváme si nejdelší prázdniny v roce. Kluci odešli do svých domovů a moc jim přeji, aby to bylo jiné místo, než ulice.

I Langata ztichla a povolební nepokoje pokračují, takže ukrytá v bezpečném prostředí střediska a s patřičnými zásobami jídla mám nyní dostatek času, abych se s vámi podělila o další keňské radosti, kterých si tu užívám 🙂 Jak to bývá v tomto středisku zvykem, když jsou kluci dlouhodobě hodní, vyráží se na víkendový výlet do hor Machakos– rodné farnosti jednoho z místních salesiánů – vesnice Nzaikoni, v níž je další salesiánské středisko a tedy i kopec – co kopec, hora dětí 🙂 Protože se jednalo o velkou akci náročnou na koordinaci a personální zajištění, program, tak jsme si vše nezbytné připravili už den předem na třicetiminutové poradě a pak se jen těšili, že až se ještě jednou vyspíme, tak vyrazíme. A pak to přišlo. V pátek ráno přijel autobus, děti se nalodily a já s nimi, usadili jsme se v africkém přepravním stylu (3-4 osoby na sedačce, podle rozložitosti cestujících 🙂 ) a vyjeli jsme k horským dálavám. Miluju africkou veřejnou dopravu a musím vám o ní napsat speciální článek, protože to jsou skoro vždycky zážitky. Ale že řidič školního autobusu bude jezdit stejně dobrodružně, jako řidiči matatu (něco jako MHD, ale tak tisíckrát adrenalinovější), to jsem nečekala. Jak jsme po cestě s dětmi zjistili, pro našeho řidiče neexistovaly dopravní zácpy. Když byla hlavní cesta na Mombasu jako tradičně ucpaná, jeli jsme dolinami, příkopy, polem.., no prostě cestou necestou. Všichni jsme poskakovali, batohy padaly, jednu chvíli jsme byli přilepení na okně, pak popadaní v uličce. No, zážitek jak hrom 🙂 Jejda, a toho prachu se smogem, to se u nás prostě nezažije. Tak jsme minuli dopravní zácpu, nespočet putujících masajských stád, žirafy a pak nastalo stoupání, podřaďování, a tlačení autobusu očima zevnitř. Asfaltová cesta ustoupila hliněné, pastviny vystřídal les, objevily se kvetoucí kávové plantáže, banánová, kaskádová políčka, maličké, hliněné domečky s jednou krávou, nebo pár kozami na dvoře a nespočet pochodujících lidí oděných v pestrých tradičních afrických oděvech. Bože, jaká krása. Člověk si připadal jako v jiném světě. Žádná auta, žádný smog, žádné odpadky všude okolo cest, všudypřítomné usměvavé, mávající, bezstarostné děti, žádné žebrání peněz, žádné nevraživé pohledy… Jak mám toto místo ráda. Hned bych se sem s našima klukama přestěhovala. A ty levné ceny místního ovoce a zeleniny, na kterých těžce ujíždím… To by byla dobrovolnická činnost jako z pohádky – teda, mimo období dešťů samozřejmě. Nebudu vás zatěžovat programem celého víkendu, sprchami bez sprch a zavíratelných dveří, ani tím, že jsem celý víkend pila užitkovou vodu, protože mi pracovníci zapomněli říct, že pro nás je přivezená balená (nic mi z toho naštěstí nebylo, mám fakt odolné zažívání). Nebo jak nás spalo v postelích pro 100 děvčat asi 130 a jak se mi drala jedna velice chudá, dlouho nemytá, maličká holčička tak neodbytně pod deku, až jsme nakonec srazili dvě postele a spaly jsme na nich tři. Také bych se s vámi chtěla podělit o jeden hluboký zážitek, nebo spíš poznání. Nzaikoni je přesně taková horská vesnička, kde když přijde muzungu – běloch, seběhne se kolem něj spousta dětí, které na něj povolávají, mávají mu, usmívají se na něj tím neodolatelně krásným africkým dětským úsměvem a jiskrnýma očima. Když se s dětmi seznámí, nepřestávají mu hladit vlasy, dělat nové a nové účesy, dotýkat se jeho rukou (když má sukni tak i nohou 🙂 ), zkoumat a hledat všechna znamínka (pozn. u černochů jsem je zatím neviděla). Předbíhají se, kdo s ním půjde za ruku, ukazují mu své domečky, políčka, seznamují ho s rodiči, učí ho svahilsky pojmenovávat všechno, co potkávají… Jsou spolu veselí a dokážou strávit dlouhý čas pohromadě, i když nepoužívají stejné jazyky (málokdo tu mluví anglicky a já svahilštinu zatím ještě neovládám). A přesto si tak rozumí. Já si taky užívala této dětské přízně a radosti nepoznamenané násilím a život ohrožující bídou. Začalo to prvním vystoupením z autobusu, ale hlavně pak pátečním večerem. To už děti znaly mé jméno, takže se ozývalo skoro vždycky, když jsem se ocitla mimo náš hromadný pokoj.   Ten večer salesiáni připravili pro místní děti a nás dětskou diskotéku v africkém stylu. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak si ji já, takový odpůrce diska, užiju a jak nás s tamními dětmi sblíží. Začalo to tím, že mě starší místní děvčata učila africké tance a já je na oplátku protáčela v polce v rytmu reggae. Vážně to jde, taky to můžete zkusit. S malými kluky jsme pak protínali taneční parket a přilehlé prostory včetně schodiště hoňkou. Když jsem už nemohla popadnout dech, protože jich bylo vážně hodně, terén náročný a hlavně – honila jsem skoro pořád jenom já (upravili si, sportovci jedni, pravidla, takže se honiči nestřídali). Schovala jsem se jim v zákulisních uličkách a divadelních rekvizitách a hoňka se tak změnila ve schovku. Když mě po pár vteřinách našli a já pokračovala v honění, nechala jsem se občas ulovit houfem malých děvčátek, které našemu tempu nestačily, a pařili jsme dětské tanečky v kroužku. A když bylo našim Bosco klukům líto, že se jim teď nevěnuju (jsem přece „jejich“) prohnala jsem je taky. Nebo jsem se na chvíli přidala k jejich doslova tanečnímu fotbalu s víčkem od pet lahve, kdy tancujete a přitom běháte po parketě a kopete vršek jedno kam, hlavně, že jste ho odkopli vy). Je to vážně vytuněný fotbal a super podívaná. Místní starší děvčata jsem pak puberťácky seznamovala s našimi staršími kluky, kteří se napřed tvářili velice znepokojeně a podvedeně, ale to víte, že byli moc rádi, když na ně houf děvčat povolával jejich jména. A jak se jim pak v neděli nechtělo loučit s jejich novými dětskými láskami. A tak se z nás po tomto večeru stali noví, velcí kamarádi. Děti mě braly všude, byly se mnou pořád, pořád jsme se na sebe smály, volali „Mambo – Poa“ (Ahoj – Ahoj). Hráli jsme spolu další hry, zdolávali kopce i lesní pěšinky na výletech, užívali si bezstarostných dní a sluníčka a s těmi staršími puberťáckého chichotání… Naši Bosco kluci byli vždycky někde poblíž. Nezasahovali do mých nových kamarádství a radovánek, ale když bylo potřeba, zareagovali. A to nejen tím, že mi překládali do angličtiny a mé odpovědi dětem pak do svahilštiny, nebo mi předávali ústní vzkazy od místních dětí, či si mě hlídali na výletech, abych se někde neztratila. Ale i v závažnějších okamžicích. Třeba tehdy, když mi místní děti vytáhly z kapsy telefon, jeden z našich chlapců k nim přiskočil a důrazně jim přikázal, ať mi ho okamžitě vrátí. Sám má zkušenosti s krádežemi a chtěl mě ochránit. Dech se mi z toho až tajil. Panečku, Braien, ten, kterého musím někdy i třikrát napomínat, než mě poslechne, a on mě chrání? Jindy mě zase přizvali naši kluci na klučičí setkání, kdy si povídali zážitky z domovů, co dělají o prázdninách, jak přežívali na ulici, jak se bojí o vážně nemocnou babičku, která je sama vychovává a nemá peníze na léčbu. Jaké mají zážitky s bitím, násilím, přepadením maminek, odchodem tatínků… Jak musí dělat špatné věci, aby nebyli bití. A já toho mohla být součástí… A tak se taky stalo, že poté, až všichni odešli, jeden z nich, strašně hodný klučina, který si prošel – kéž by neskutečným peklem – a má nesmírně zraněné srdce, začal mluvit o tom, že jsem jako jeho anděl, kterému se může svěřit se všemi tajemstvími. Protože já si vždycky k němu sednu, když je mu smutno, a zeptám se ho, jestli mu můžu nějak pomoci. A on, i když mi třeba zrovna nic neřekne, protože je mu tak smutno, že nemůže ani mluvit, a tak sedíme mlčky spolu dál, je šťastný, že není sám a je tu někdo, kdo ho má rád. A on ví, že za mnou může vždycky s čímkoli přijít a že si na něj vždycky udělám čas a nebudu na něj zlá. A pak se bolestně rozplakal a moc se mi omlouval, že se mnou poslední dny nemluvil, protože nesměl, i když moc chtěl, a bál se, že mi tím ublížil. Jak surově reálná byla jeho slova a co všechno se za nimi skrývalo. Takové chvíle v člověku zůstanou. Hluboko. V Nzaikoni, víc než kde jinde, jsem si silně uvědomovala, jak velký rozdíl je mezi našimi Bosco kluky, kteří žijí ve slumech, na ulicích, v rozpadlých rodinách, ve špinavém prostředí plném odpadků, násilí a utrpení, nosí roztrhané a ušpiněné oblečení, protože nemají vodu… a téměř bezstarostnými dětmi z hor, které si hrají na políčkách, jí čerstvé banány, nosí krásně barevné šaty, žijí s rodinami a mají se dobře. Jak rozdílná byla reakce, když děti viděly klacek v rukách dospělého, jak rozdílně si hráli, jak rozdílně řešili spory. Víc než kdy jindy jsem si uvědomovala, jak nesmírně potřební jsou dobrovolníci právě pro tyhle děti z ulice. Víc, než kdy jindy jsem zakoušela vděčnost, že můžu působit jako dobrovolnice právě v Langatě, i když je tahle služba vážně hodně náročná. A tak bych vám chtěla závěrem říct, abyste se nebáli dělat malé, drobné pozornosti a dobré skutky pro druhé, i když vás nikdo v tu chvíli nepochválí a nepoděkuje vám, protože nikdy nevíte, jak moc jim tím můžete pomoci, jak významné mohou pro ně být. Jana Jeklová