Už od začátku jsem věděla, že pojedu kamkoli, ale hlavně NE do Bulharska…

Jak se člověk stane dobrovolníkem? Když nad tím tak přemýšlím, je to dlouhá cesta poskládaná z mnoha kamínků, které mi Bůh skládal postupně pod nohy. To, že se chystám do Bulharska na dobrovolnou službu, opravdu není náhoda a jestli někdo čte tento článek, tak to také není náhoda. Možná máš také touhu někam cestovat a jsi na dobré cestě i vycestovat. Teď už stačí se jenom přihlásit do nového ročníku kurzu Cagliero, protože ten stojí za to! Těch kamínků, které mi postupně ukazovaly cestu, bylo mnoho, takže zmíním jen některé. Zpětně si uvědomuji, že když jsem byla menší a TV Noe ještě nevysílala, dívali jsme se často v neděli na Křesťanský magazín. Zaujaly mě tam jednak reportáže o pěstounských rodinách a také reportáže z misií v cizokrajných zemí. Nikdy jsem si nemyslela, že bych se mohla dostat do misií. Dalším střípkem byl salesiánský kalendář, který jsem zadarmo dostala na Velehradě a tak se dověděla o Adopci na blízko a dalších projektech salesiánů. Čas utíkal a na vysoké škole měla přednášku jedna studentka, která se vrátila z Afriky a byla úplně nadšená. Zmínila, že byla předtím ve Švýcarsku, ale že se tyto dva světy nedají srovnat. Protože jsem měla za sebou roční pobyt v Německu, oslovilo mě to v tom, že nechci do země blahobytu, pokud bych někdy znovu někam jela. Říkala jsem si, že potřebuji zlepšit angličtinu a hledala jsem na internetu organizace, které by mi pomohly s výjezdem do zahraničí. Po roční zkušenosti v Německu jsem hledala nějakou, která by byla křesťanská a já bych tak měla možnost navštěvovat křesťanské společenství. Narazila jsem opět na salesiány, ale protože nabízeli pouze měsíční výjezd do Bulharska, anebo někam na rok a ještě k tomu s roční přípravou a já právě jsem studovala, nechala jsem to být. Nicméně když už jsem byla ve čtvrtém ročníku, cítila jsem, že ještě než se zařadím do klasického pracovního provozu, chtělo by to něco udělat s životem. Začala jsem přemýšlet o roční přípravě Cagliero. Poslední tečkou, která mě ujistila o tom, že se mám opravdu přihlásit, byla návštěva otce Jaroslava u salesiánů v Ostravě a jeho přednáška o dobrovolné službě. Prostě když Bůh zavolá, tak pořádně. A jak to bylo s Bulharskem? Už od začátku jsem věděla, že pojedu kamkoli, ale hlavně NE do Bulharska. Protože Bulhaři jsou strašně hluční, jak jsem usoudila ze setkání s jednou bulharskou au-pair v Německu. Věděla jsem, že velice silná propagace Bulharska bývalými dobrovolníky na jednotlivých víkendech mě nemůže zlomit. A taky jsem věděla, že určitě odjedu. Ale přiblížila se čtvrtá víkendovka, kdy se má člověk rozhodnout, zda odjede a kam. Zase bylo všechno úplně jinak. Na víkend jsem přijížděla s tím, že nikam nepojedu a kurz ukončím, protože jsem toho všeho měla nad hlavu (škola, práce, kurzy,…). Ale člověk míní, Pán Bůh mění. Když jsem viděla tu skvělou partu lidí, bylo mi líto, že s nimi nebudu moc nikam odjet, a tak jsem si říkala, že pokud bych měla odjet, tak se skupinkou Bulharů. Ještě k tomu se přidal otec Jaroslav, který jako vždy zasáhne v pravou chvíli, a už bylo jasné, že do Bulharska pojedu, i když jsem nevěděla, jak přežiji poslední čtyři měsíce. Ale jak často uslyšíte, říkala jsem si: Jestli má člověk odjet, tak odjede, a spoléhala jsem přitom na Boha. A teď už se to blíží. Nakonec neodjíždím s tou skupinou, se kterou jsem v lednu plánovala jet, ale na tom je dobře vidět, jak je Boží vůle nevyzpytatelná. Jsem moc vděčná Bohu a také Cagliero týmu a všem dobrovolníků (minulým i současným) i těm, kteří absolvovali kurz a neodjeli a také mojí rodině za tento náročný, ale krásný rok. Kateřina Váňová