O tom, jak nebrat moc vážně přednášky, co se schovává v pokoji, jak fungují filtry na vodu, o cestování i dalších zajímavostech z indického Hospetu nám píše Martina Švehláková ve svém již pátém dopise.

Moji milí, zdravím Vás z Hospetu se svým pátým dopisem. Čas tu utíká jak splašený a jeho rychlost se měsíc od měsíce zoufale zrychluje, čímž chci omluvit svoji více jak dvouměsíční odmlku. Vězte, že pocitově píšu pořád stejně často. Jinak se mám prostě skvěle. Teď momentálně jsem sice ve středisku zase pár dní úplně sama, suplujíce za další učitelky (takže taky nevím, kdy se dostanu k internetu a tento dopis pošlu), ale po 8 měsících tady mě to už vážně nemůže ani v nejmenším rozházet. Mimo to, že si samozřejmě plně užívám život ve středisku, jsem měla možnost zakusit i další obrovská pozitiva dobrovolnictví v Indii. V polovině března přijel kamarád Pavel Šuba, dobrovolník ze Zambie a společně jsme projezdili vlakem kus Indie. Cestování vlakem je tu neuvěřitelně levné (cca 1000 km/150 Kč) a pokud člověk není osel a nenechá si jídlo v batohu (a pak ten batoh musí prožraný od myší zašívat L), tak i celkem pohodlné. Nejlepší bylo, že jsme se dostali i do Himalájí, hééééééč!!!!!!! Z Himalájí, kde jsem noc přežila jen díky 3 dekám, tlusté peřině, spacáku, termo oblečení, 3 svetrům a bundě…, jsem se vrátila do Hospetu, ve kterém právě začíná léto a s ním čtyřicetistupňová vedra. Zážitek je to ohromný, přesto bych se bez něj klidně obešla. Od výhradně bosé chůze se navracím k pantoflům, na zemi by se daly smažit řízky. Děti už si nelibují v běhání po slunci a většina aktivit se přesouvá dovnitř. Tam však není teplota o moc lepší. Pokud zrovna jede elektřina, pouštíme větráky, ale vzduch, který víří, je tak horký, že mám pocit, jako bych na sebe foukala rozpáleným fénem na vlasy. Podle místních tyto teploty normálně začínají až příští měsíc, ale vlivem globálního oteplování rok od roku rostou. Takže se příští měsíc můžu patrně těšit na dny ještě „slunnější“. Do toho se nám ve Snehalaya už před pár dny pokazil filtr na pitnou vodu. První odpoledne jsem optimisticky čekala na slíbeného opraváře, ale je to Indie… Takže druhý den jsem, padlá žízní, stejně jako všichni ostatní přešla k nefiltrované vodě z vodovodu. Trochu jsem se kvůli tomu chytla s jedním naším otcem (poté co jedno dítě začalo zvracet. Uznávám, že na 99% jen vlivem horka, druhý den už bylo zase fit). Ten mi vysvětlil, že voda z vodovodu je naprosto nezávadná. Filtr tu prý máme jen jako absolutně zbytečný „nadstandard“ a měla bych být jedině vděčná, že nemusím pít jako většina lidí venku z nechutně špinavého kanálu. Trochu si to protiřečilo s jeho úvodní přednáškou po mém příjezdu o tom, čím vším ona „superčistá“ vodovodní voda prochází a ať mě ani ve snu nenapadne ji pít nepřefiltrovanou. Zmínila jsem ještě naši přípravu v Česku, kde jsme museli podepsat, že jsme seznámeni se všemi zdravotními riziky. Na to jsem se dozvěděla, že my čeští dobrovolníci přijíždíme „přepřipravení“ a máme pak přehnané hygienické nároky. Pokud to tedy náhodou čte nějaký dobrovolník v přípravě, zde je moje varování: Neberte ty přednášky moc vážně. Zbytečně si tím pak budete kazit náladu! Na otcovu obranu musím říct, že pak přede mnou vypil taky 2 skleničky (ačkoliv kněží mají v Don Boscu filtr plně funkční), aby se případně otrávil společně s námi 🙂 A aby těch skvělých popříjezdových překvapení nebylo málo, tak mi děti vesele vylíčily hon na nějakého tvora, který se ve středisku objevil krátce před mým návratem. Dle jejich gestikulace je to něco jako had, ale menší a s nohama a když člověka štípne, je s ním „amen“. Tak jsem se zeptala, jestli onoho tvora zlikvidovaly – nene, podlezl pode dveřmi do mého pokoje a pak už ho nikdo neviděl… Ale nevím, nakolik to mám brát vážně. Když se potom do hovoru přidali i velcí kluci, vyšlo z toho, že se v mém pokoji usadili oni tvorové vlastně tři. Ale jinak je to tu prostě super. Připadám si jak na prázdninách na ekofarmě (až na binec všude kolem, spalování odpadků včetně plastů na zahradě, vaření na benzínu a petlahvích apod). Neustále dozrávají nové banány, teď konečně i manga…. Občas nám do třídy vlítne slepice, jindy koza a v jednom kuse musím vyhánět naše psy, kteří cítí potřebu mě během mých hodin aspoň desetkrát denně pozdravit. Můj bodíkový systém (kladné body za dobré věci, záporné za špatné) funguje skvěle. Zahrada je permanentně dokonale zalitá, psům je tisíckrát denně dolévána nová voda (děti ji vždy nenápadně vylijí, aby pak mohly za bod zase pro čerstvou). Na hodinách se děti ještě pořád předhánějí, kdo napíše víckrát úlohu… Občas mi ji napíšou třeba 200x. Ostatním učitelkám se to velmi zalíbilo, tak dětem začaly zadávat taky 100věté opisování. To aby náhodou nedělaly více angličtinu než jejich předměty. Já naopak slepé opisování považuji za nejvíc zbytečné, tak se je od toho snažím odrazovat a dávám místo toho body třeba za naučená slovíčka. Stále bolestněji si uvědomuji, jak smutné bude jednou loučení. Dětem, které mi už asi od druhého měsíce mého pobytu opakují, že nesmím nikdy odjet, se mi na tuhle větu najednou odpovídá mnohem tíž. Uvědomila jsem si to hlavně během onoho třítýdenního cestování, před kterým jsme se s dětmi velmi těžce loučily. A ačkoliv byla dovolená nejvíc úžasná, ke konci už jsem se strašně těšila zpátky. Tedy, samozřejmě už se taky moc těším na všechny doma, ale stejně doufám, že mi ty poslední 2 měsíce ještě tak honem neutečou. Mějte se moc hezky Martina