Také vás zajímá, jak probíhaly Vánoce v Indii? Jak je to s „hromadnou dopravou“ a jestli u indických dětí funguje bodovací systém stejně jako u nás? Čtěte ve čtvrtém dopise z Indie – Hospetu, který nám píše dobrovolnice Martina Švehláková.

Namaste, moc Vás zdravím z Indie se svým čtvrtým dopisem. Naposledy jsem končila vánočními přípravami, a ačkoliv mi to teď připadá už neskutečně dávno, myslím, že by byla škoda nezmínit taky, jak nakonec probíhaly samotné Vánoce v Indii… Ty byly poměrně odlišné od těch, na jaké jsem zvyklá doma. Svoji permanentní obrovskou zaneprázdněnost vyřešili otcové elegantně tím, že Štědrý den oslavili se všemi dětmi o den dříve – tzn. 23.12. Mě i moje děti převezli džípem do střediska Don Bosco, kde probíhal hlavní program, spousta tanečních a dalších představení a slavnostní ryba na večeři (jen bohužel stejně ostrá jako všechny ostatní jídla a místo bramborového salátu – to byste neuhodli – rýže). Ještě se vrátím k tomu převozu… Na Indech mě fascinuje to, jak jsou neuvěřitelně „skladní“ (ještěže, jinak si neumím představit, jak by se vypořádali se svým přebytkem populace), takže se našim poměrně malým džípem pravidelně bez problému přepravuje cca 40 lidí. Efektivně se využívá celý prostor od sedačky až po strop. Děti se prostě naskládají na sebe, a aniž by některému z nich vadilo, že jsou v džípu namačkaní jako sardinky, si ještě celou cestu hlasitě (velmi hlasitě) prozpěvují. Ráda bych poslala ilustrační foto, žádné jsem však zatím nezvládla vytvořit, vzhledem k tomu, že jsem při tomto cestování většinou sama uvězněná pod hromadou dětí, neschopna se pohnout. Stejným způsobem se tu cestuje normálně a na 1 motorce se zase běžně převáží celé rodiny. Přesto, že tím byl Štědrý den „odbytý“, jsem chtěla, aby ten skutečný Štědrý den byl pro děti neméně výjimečný. Situaci mi ale moc neusnadňovala skutečnost, že jsem ve středisku (Snehalaya) zůstala s dětmi sama jen s hinduistickou učitelkou. Ta se snažila jet podle plánu, jako by se nechumelilo (no ono se tedy vážně nechumelilo), a tak měly děti dopoledne klasické vyučování (až na to, že jsme ještě suplovaly za další 2 chybějící učitelky). To mě trošku vytočilo, neboť tady vyučování běžně odpadá kvůli největším prkotinám jako nějaký den republiky, nezávislosti apod. Raději jsem si však své názory nechala pro sebe, vědoma si toho, že pro moje hinduistické a muslimské děti znamenají Vánoce zdaleka méně než den vzniku jejich milované republiky. K obědu byla stejná rýže s omáčkou jako každý den. Váhala jsem, zda se postit, ale přiznávám, že mě od toho značně odradilo to, že se večer můžu těšit tak maximálně na tutéž rýži, co zbyde od oběda. Pomineme-li to, že je v Hospetu na ulicích tolik prasat, že nějaké zlaté prasátko taky není nic moc motivací.:-) Odpoledne však bylo nakonec moc hezké. Ještě jsme s dětmi rychle vyráběly ozdoby na stromeček (co nám roste na zahradě), hrály hry, já ve volných chvilkách odbíhala a balila dárky. Večer jsme s dětmi zpívaly koledy u stromečku, a ty měly ze stromečku i z dárků (i když to byly jen úplné drobnosti) takovou radost, že tancovaly po celé zahradě. Jen jsem je nějak nemohla přesvědčit, že nejsou ode mě, ale od Ježíška. Hned 25. 12. v noci jsem vyrazila na týdenní dovolenou. Přijel kamarád Jirka Záleský, bývalý indický dobrovolník, a naplánoval úžasnou cestu po jihu Indie, za což jsem mu maximálně vděčná. Trocha oddechu a taky aspoň na chvíli i neindická společnost už byla poměrně žádoucí. Pro potenciální budoucí dobrovolníky přikládám motivační foto, jak si tráví Vánoce dobrovolníci v Indii! Plna energie, nadšení a natěšená na děti jsem se vrátila zase do Hospetu s novoročním předsevzetím, že teď budu trochu šetřit síly do dalšího půlroku a striktně dodržovat stanovené 3 noci týdně ve středisku Don Bosco (kde mám vlastní pokoj, internet a možnost se vyspat, aniž by mi děti klepaly v jednom kuse na dveře). Poslední měsíc byl hodně náročný a nejspíš přispíval k mému skoro měsíčnímu hnusnému kašli, z kterého jsem se pořádně vyhrabala až na dovolené. Můj plán bohužel úplně nevyšel. Hned první den po návratu onemocněla učitelka a odjela domů, takže jsem ve středisku skončila 10 dní úplně sama bez jakékoliv možnosti z něj aspoň na chvíli vypadnout. Přes den sem tedy docházely další 2 učitelky, ale zbytek dne a přes noc jsem tu byla na děti jen já. K tomu všemu tu nebyla ani kuchařka, která už před Vánocemi odjela asi na měsíc domů. Normálně nám v těchto případech vozí jídlo ze střediska Don Bosco, teď si vzal ovšem dovolenou i tamní kuchař, takže nám museli jezdit vařit 3 velcí kluci z Don Bosca („předuniverzitní studenti“ = něco jako náš maturitní ročník). Vzhledem k vysokým očekáváním, jaké tu Salesiáni od dobrovolníků mají (vinou některých až příliš dokonalých předchozích dobrovolníků a zapomenutím na ty méně dokonalé) by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby mi otcové vzkázali, ať uvařím sama. Ale kupodivu patrně i oni uznali, že permanentně hlídat 40 nezvladatelných dětiček, dohlížet na to, ať je postaráno o veškeré zvířectvo, rostlinstvo apod. by mi mohlo stačit. Anebo prostě (nikoliv nesprávně) usoudili, že by se jim patrně dostalo stejně radikálního odmítnutí jako před pár měsíci od učitelky. Tak jsem s vděčností a obdivem sledovala kluky, jak zvládají uvařit na ohni obrovský kotel rýže a ani ji moc nepřipálit. Jediným slovem jsem přitom nekomentovala, jak do ní sypou tuny chili prášku. Krátce po Vánocích přišel obrovský balík od kamarádů z pražského VKH (vysokoškolské katolické hnutí), za což jsem obrovsky vděčná, ale děti samozřejmě ještě desetinásobně víc. Obsahoval spoustu úžasných her, skládaček knížek. Kromě toho taky pár plyšáků a drobností, u kterých jsem nevěděla, jak je spravedlivě rozdělit. To mě přivedlo na myšlenku udělat bodovací systém, kdy děti získávají či ztrácí body dle jejich chování a na konci týdne jsou pak ty nejhodnější odměněny. Uznávám, že to není absolutně nic převratného, ale systém zatím funguje tak skvěle, že jen lituji dnů, kdy jsem místo strhávání bodů ve snaze děti přesvědčit něco udělat či neudělat marně vyřvávala svoje hlasivky. Horší je to se získáváním bodů, protože jsem si tím na sebe automaticky ušila bič v podobě ještě desetinásobně zvýšenému počtu klepání na dveře pokoje v jakoukoliv denní dobu, s oznámením, co všechno úžasného děti udělaly. Ale i tohle má své pozitivní stránky. Psi se teď můžou těšit jídlem, koupelí, úklidem jejich boudy apod. asi tak 30x denně. Taky domácí úkoly mi teď píšou všechny děti s nezvyklou pílí. Naposledy mi jedno napsalo úkol z vlastní iniciativy šedesátkrát. No a pak se tu dělo asi tak milion dalších věcí, ale já si teď hodlám užít svůj zasloužený volný den, na který mám nárok, když tu teď máme učitelku i kuchařku. Takže zase třeba v příštím dopise… Mějte se krásně Martina Švehláková