TRADICE
V Ghaně jsem zatím pochytila tři zajímavé kulturní zvyky – tradice. První je dávat lidem jména podle dne narození – Kofi (pátek), Kwasi (neděle) apod. Mezi zvláštními jmény mě ještě upoutalo oficiální jméno jednoho kluka v domově: Whoknows. Všichni mají složité životní příběhy. Takže proč se tak jmenuje, zatím nevím. Všichni lidé zde mají také naučené podávat věci druhé osobě pouze pravou rukou. Pokud už to nejde jinak a musíte použít levou, snažíte se pravou dotknout levé a slovně se ještě omluvit. Pravou rukou se jí (jí se tu převážně rukama), takže je neslušné používat ji na špinavé práce. A kluci jsou tak hodní, že mě opravují. Zatím mi to však přijde jako nesmysl, takže celkem bojuji. Nejvíce při domácích pracích, kdy mám dojem, že když oni sbírají odpadky klackem, pro mě je jednodušší ho zvednout. Oni plevelí sekáním mačety do země, já to vytrhávám rukou (samozřejmě že po upozornění levou). Přemýšlela jsem, jestli, když jim upadne odpadek na zem, tak ho nezvednou ne kvůli lenosti nebo kvůli tomu, že už je odpadky nevzrušují, ale protože si chtějí uchovat čisté ruce. Nebo už přemýšlím moc a jsem paranoidní? Ghana je typická svou vřelostí a přátelskostí. To však znamená, že je slušné pozdravit každého, koho znáte. Pozdravíte, podáte ruku, zeptáte se anglicky či Twi (místní řeč, vyslovuje se “čvi”): “How are you” a dostanete typickou odpověď: “I am fine, thank you. And you?” A protože jsem běloška, často se mě ještě ptají na jméno, zemi či cokoli dalšího. Kdybyste někoho známého přešli bez pořádného pozdravu, může to být považováno za urážku. Je tu mnoho lidí a každý den se snažím naučit tak 20 jmen. Prvně mi to připadalo celé jako prázdné řeči, ale pokud si s každým vyměníte tyto fráze, není už tak složité pokračovat v následné konverzaci a otevírá to vztahy. Během dne pak je důležitější pozdravit druhé a promluvit si s nimi, než spěchat do práce a něco opravdu udělat. Pokud bych však mohla ještě napsat jeden rys ghanské povahy a záměru pohostinství, je to všímat si emocí druhých a jejich potřeb. Kolikrát jsem se snažila mít poker face nebo prostě zakrýt nepochopení, smutek, únavu aj. A za chvíli se mě někdo zeptal, proč jsem smutná apod. Když se zeptám, zda-li bych mohla dostat osobní fixu na tabuli, věřte mi, že na to nezapomenou a udělají všechno, co je v jejich silách mi pomoci. Chvíli jsem si myslela, že se mi jako dobrovolníka snaží předcházet, ale myslím že ne. Je to jejich povaha. A díky tomu jsem se zde cítila už od začátku jako doma. Možná více jako doma. Je to nádherné a nechtěla bych na tohle rozhodně po odjezdu zapomenout.ZVIŘÁTKA
Doma znám jednoho člověka, který se velmi zajímá o hmyz, zvláště motýli. Doufám, že mi najde jména zvířat a nějaké zajímavosti. První dny jsem se proto snažila všechno fotit. A byla to věc, při které se kluci poprvé zapojili, prolomilo to ledy a oni mi přinášeli různý hmyz a nebo zavolali na nějaké místo. Koukněte na fotky 🙂
