Dobré ráno Ekvádore! Úvodem chci poděkovat jménem rodičů podpořených dětí, kterým čeští dárci finančně přispěli na školné, za jejich štědrost. Vedle 8 podpořených děti jsme mohli podpořit další dvě děti; jeden je klučina páté třídy, který má schizofrenii. Je to takový ten divoch, kterého máte chuť vykázat že třídy, nejlépe z areálu školy poté, co vám odešly hlasivky a on na vás hodí ten svůj kukuč a vděčný úsměv. Takže se přemůžete, zatnete zuby a podesáté mu vysvětlíte, že opravdu potřebujete, aby si sedl na svoje místo a vyplňoval sešit. Tento klučina to má v rodině velmi těžké. Jeho máma i sestra mají rakovinu a on funguje jako jejich psychická opora. Není pak divu, že se potřebuje někde vyřádit a strhávat na sebe pozornost. Dalším navíc podpořeným žákem je Anahi, která má diabetes. Sice je to ještě malá slečna, ale vůbec nemá strach píchat si sama inzulín! Skončil nám tu školní rok a jde to znát. Ve škole to prořídlo; ale prázdno tu není. Studenti, kteří mají resty (neúspěch při testu, zameškané hodiny,…) to tu teď napravují. Do konce února také potrvají přípravné kurzy pro budoucí osmáky a prváky střední školy. S koncem školního roku se s námi také rozloučili třeťáci střední školy (ZŠ tu je na deset let, takže ve finále tu studenti odstudují stejný počet let jako ti naší čeští). Mají po závěrečných zkouškách a jediné, co zbývá je slavnostní předání diplomu. Součástí konečných zkoušek bylo kromě písemného testu také představení projektu, na kterém pracovali. Některé nápady byly opravdu velkolepé; instalace bezpečnostních kamer a alarmu v obytných jednotkách; lavička se solárním panelem, na které můžete nejen dobít energii odpočinkem vy, ale také svůj telefon; recyklační systém, který sám třídí odpad, přírodní barvičky na malování, internetové stránky naší školy, zdravá strava.     Naše oratoř teď v únoru zavřela; poslední týdny jsme doháněli, co kdo potřeboval doučit, ale že se blíží konec školního roku bylo znát. Dětí chodilo méně; místo obvyklých 40 jen 20. V březnu se oratoř znovu otevře a to příměstským táborem. Pár fotek z místa činu: všimněte si uniforem holek; každá škola tu má svoji uniformu. Jednou týdně jsme také připravovali pro naše svěřence občerstvení; tady zrovna máme rýži, jindy to byl sendvič nebo sladký rohlík. Také jsem slavili narozeniny naší milé doučovatelky, paní Mary. Pro děti přinesla dort a my jsme jí s chutí zazpívali tradiční: Hodně štěstí zdraví! Měsíc únor byl poznamenán ještě jedním loučením. Pro komunitu mnohem bolestnějším; rozloučili jsme se s naším padre ředitelem, naším otcem, učitelem a přítelem. Odchází do Chile. Místo něj do komunity přišel nový padre Felipe, spirituál školy. Nezůstalo pouze u jedné změny, zároveň se naše komunita spojila s druhou salesiánskou komunitou, která v Esmeraldas působí a jejíž ředitel, padre Pedro, je nově také naším ředitelem. Nikam se nestěhujeme, pouze máme jednoho ředitele, který bude mezi oběma komunitami pendlovat. Nás dosavadní padre ředitel s námi i učitelským sborem ještě před svým odchodem stihl oslavit narozeniny. Zároveň se to spojilo s jeho rozlučkou. Bylo to dojemné. Je tu zvykem, že se pronáší řeč při narozeninách. A tak jsme řečnili. Dokonce i já jsem přistoupila na to, že řeknu pár slov. Doposud na mě nostalgie nedoléhala, ale teď mi došlo, že opravdu odchází a že jeho humor i vážnost budou už jen milou vzpomínkou. Padre nám šel příkladem. Chtěl-li nás upozornit např. na něco, co je potřeba uklidit, svolal nás a bez zbytečných komentářů to před našima očima uklidil. A tak jsme se např. naučili čistit umývadlo v jídelně. Při společném jídle nás nenechal v klidu a vtipkoval. Díky němu vznikla spousta přezdívek, tak třeba jeden dobrovolník si vysloužil přezdívku Hezoun, jiný Plyšák, mne říká Mocná. Hluboko se mi vrylo jeho láskyplně gesto při ukládání Těla Pane do svatostánku. Opravdový otec, učitel a přítel. Kladl nám na srdce, že kdo jde s celým srdcem, nemusí se bát, vždy to dobře dopadne. A tak se nebojím. Mějte se hezky Maruška