První zprávy z Ekvádoru, z městečka Esmeraldas na pobřeží Tichého oceánu. Marušce se tam moc líbí.

18.9.2017

Dobré ráno, Ekvádore! A tak jsem byla vyslána … Srdečně Vás zdravím z Ekvádorského městečka Esmeraldas. Jsou to tři týdny, co jsem byla při mši svaté spolu s dalšími 55 ekvádorskými dobrovolníky vyslána na dobrovolnou službu. Byli jsme tam celkem 4 mezinárodní dobrovolníci – já a Cris z Mexika, které budeme působit v Ekvádoru a Yessenia a Carlos – ekvádorští dobrovolníci, kteří budou působit v Paraguay a Perú. Vysláni jsme byli do všech koutů Ekvádoru, od Amazonských pralesů, přes ekvádorské hory až po pobřeží. Já a dalších pět dobrovolníků jsme skončili v Esmeraldas. Jsou tu dvě salesiánské komunity – jedna (ta moje) při základní a střední škole Panny Marie Pomocnice, druhá se věnuje dětem ulice. Esmeraldas je městečko s asi 400tis. obyvateli ležící na pobřeží Tichého oceánu. Dnes tu je příjemných 24°C, údajně tu máme „zimní období“, pořádné horko nás teprve čeká. V roce 2016 tu bylo silné zemětřesení, některé domy dodnes nejsou opraveny a jejich obyvatelé bydlí na ubytovně. Lidé zde pěstují banány, kakao, rýži, kukuřici, různé tropické ovoce. Je zde také významný přístav – obchoduje se s rybami a ropou. Kdo všechno patří do naší komunity v Esmeraldas? Padre ředitel, který je taktéž ředitelem školy. Padre Franklin, který má na starosti farnost, 2 koadjuktoři a 8 dobrovolníků. Také tu působí dvě milé dámy. Doña Jesús a doña María, které se o nás starají (kuchyně, pomoc s úklidem). Občas se domem mihne někdo další, teď tu máme na dva týdny pána se synem, kteří instalují v kostele světla. Jak tu vypadá můj běžný den? Ráno v 5:50 začínáme modlitbou v kapli. Po snídani se rozběhneme každý po své práci. Kolegové dobrovolníci asistují při výuce a já bývám dopoledne se sociální pracovnicí školy. Poskytujeme informace, pomáháme dětem a jejich rodinám zvládat obtížnou životní situaci, řešit dluhy vůči škole, připravujeme podklady pro stipendia, apod. K tomuto „postu“ jsem se dostala díky tomu, že mám vystudovanou sociální práci na univerzitě. Oceňuji to, protože přítomnost sociálního pracovníka ve škole vnímám jako cennou příležitost, jak komplexně reagovat na životní situace žáků a jejich rodin. Zajímala jsem se o to už při studiu na univerzitě, tak mě těší, že se tady tomu mohu dokonce i věnovat!  Až budu španělštině rozumět ještě víc, některé věci budu řešit s rodiči a žáky samostatně. Základní a střední škola Panny Marie Pomocnice je velká. Navštěvuje ji kolem 3 300 dětí! Dopoledne patří těm mladším, odpoledne třídy využívají ti starší. České děti by mohlo zajímat, že nosí žáci uniformy a že vyučování začíná již v sedm hodin ráno! V jednu se scházíme na oběd. Máme prostor popovídat si o tom, co se dopoledne dělo, co je potřeba udělat, apod. Odpoledne chodíváme do tzv. oratoří. Je to maličká budova podobná školní třídě. Sem si děti chodí psát úkoly. Když zbude troška času, tak si společně hrajeme. Těchto oratoří je v naší farnosti asi deset. Prostředí ve kterém jsou oratoře oratoře umístěny se liší. Některé čtvrtě mají vyasfaltované silnice, v některých jsou jen prašné cesty. U některých oratoří jsou houpačky, jinde písek a v něm povalující se odpadky … Někde jsou pěkné domky, jinde dřevěná bouda, ve které bydlí celá rodina včetně prarodičů. Snad nikdy ale nechybí televize. Když přeskakuji hromadu odpadků, potkávám lidi sedící před domem nebo se vyhýbám potulujícímu se psovi, říkám si, že tohle vlastně znám… Děti jsou tu radostné, zajímají se o každý nový podnět. Hrají podobné hry jako děti v Čechách – skákání přes švihadlo (a když náhodou není švihadlo, pomůže dlouhý tenký kus kůry stromu), panáka (není křída? Nevadí, máme přece kousek ohořelého dřeva!), různé vytleskávací hry, fotbal, hoňku, … Zaujalo mě, že děti, které se k nám chodí doučovat jsou samostatné. Přijdou, sednou si ke stolečku, vytáhnou svoje úkoly a pustí se do práce. Někdy jich přijde 12, jindy se jich prostřídá klidně i 30. Úkoly jsou různé – matematika, španělština, čtení, diktáty, porozumění textu, malování… Ve čtvrtek jsme s jedním klučinou trénovali angličtinu – milé bylo, že jsme se učili vzájemně. Já jeho anglická slovíčka a on mě jejich překlad ve španělštině. Z toho co jsem zatím vypozorovala, tak angličtina je trochu bolavé téma. Děti se sice na základní škole angličtinu učí, ale takovým stylem, že ji neumí používat. Razí se tu teorie – hlavně psát a psát (např. Přepsat jedno slovíčko 10x), třeba něco v hlavě utkví. V šest hodin máme večerní modlitbu v kapli, následuje večeře a v sedm mše svatá. Překvapilo mě, že během mše svaté se promítá na plátno – jako podkres obrázky Ježíše nebo Panny Marie, či jiných svatých a když nejsou muzikanti, pouští se hudba z youtube. V neděli se navíc promítají liturgické texty. Povinným večerním programem jsou televizní zprávy – v naší komunitě je důraz kladen na to, abychom měli informace a byli v obraze. Závěr dne bývá různorodý. Sport, stolní hry, film, příprava na další den, … Večerku pevně danou nemáme. Je to na zodpovědnosti každého z nás, v kolik hodin půjdeme spát – důležité je, abychom druhý den fungovali. Padre ředitel nám klade na srdce, abychom se tu cítili jako doma. S ostatními dobrovolníky se snažíme vycházet co nejlépe. De facto přibylo k mým 6 českých sourozencům dalších 7! V zájmu týmového ducha s nimi chodívám hrát fotbal. I když v mém případě je zatím slovo „hrát“ silným výrazem. Cítit se tu jako doma s sebou nese ale také povinnosti. Máme rozdělené úkoly, co kdo zajišťuje. Například tento týden mám na starosti úklid učebny a spolu s dalším dobrovolníkem mytí nádobí po obědě a večeři. Kromě těchto „střídajících se úkolů“ máme také pevně dané. Na mě připadla v neděli v sedm večer služba v kostele. Během minulého víkendu jsme tu měli na návštěvě padre inspektora ekvádorských salesiánů. Byl se podívat, jak se nám tu v Esmeraldas daří a povzbudit nás. Bylo to velmi milé setkání. Moc se mi tu líbí. I díky Vám tu mohu být. Vážím si toho. Marie Jenišová