Dobré ráno, Ekvádore! Měla jsem příležitost strávit vánoce u kamarádky Kathy ve městě Cuenca. Město leží na jihu Ekvádoru a říká se o něm, že je z ekvádorských měst nejkrásnější a nejčistší, životní úroveň je tu vysoká. I proto tu bydlí spousta gringos (pro Ekvadorce je gringo označení pro kohokoliv se světlou pletí, ať už je z USA nebo Evropy či jiných koutů světa); někteří sem přišli až na stáří, jiní se tu při turistice zamilovali do místní kultury a rozhodli se tu zůstat. Po celou dobu, co jsem byla v Cuence nám pršelo. Jediný den, kdy svítilo sluníčko jsem se spálila jak nikdy v životě; tohle se mi za celé čtyři měsíce v Esmeraldas, které leží na rovníku, nestalo! I přes déšť jsme si nenechali zkazit dobrou náladu a spolu s Cristy; mexickou dobrovolnicí a rodinou Kathy jsme podnikli výlet do národního parku Cajas a archeologického areálu Ingapirca. Společně jsme také oslavili konec roku. Ekvádorskou tradicí je 31. 12. pálit Starý rok – představuje ho panák vycpaný novinami, kterému pro pobavení dávají lidé podobu známých, přátel; připevní na něj hlášky daného člověka, oblečení, apod. Nechybí závěť (vše se nese v humorném duchu). Po Starém roku zůstává vdova; před Silvestrem lze tyto vdovy potkat na ulicích. Jsou to převlečení kluci a chlapi do dámského, kteří v ulicích vybírají peníze na silvestrovskou zábavu, něco jako u nás maturanti. I na naší škole při vánočním programu jsme měli Starý rok a vdovy. V závěti, kterou vytvořili naši dobrovolníci např. zmínili, že mi  Starý rok zanechává slovník, abych rozuměla tomu, co mi padre Franklin říká a nenechala se od něj nachytat. Rád mi totiž říká jiný význam slov, než který opravdu mají, a má z toho pak radost. Silvestr tráví rodiny spolu. Mají společnou večeři a o půlnoci vyjdou do ulic spálit Starý rok a popřát si navzájem vše dobré do Nového roku. Zábava pak pokračuje až do ranních hodin. Tancovali jsme do půl čtvrté; starší ročníky si spolu se mnou nadšeně zatrsaly na Kájův Trezor.   Na otázku, jestli už jsem ochutnala morče, teď mohu s úsměvem odpovědět: ANO a bylo chutné! Vegetariáni, omluvte mě a sjeďte o odstavec níž! Nás asistent Fausto, který bydlí blízko Cuency, mě pozval k sobě domů. Jeho maminka chová morčata, má jich dobrých 50 – od těch nejmenších po ty velké mačky. Byla jsem zpočátku opatrná, ale pak jsem si nechala přidat.   Po cestě jsem také potkala různé betlémy. Od domácího přes kostelní až k majestátnímu světelnému betlému v Cuence. Z Cuency jsme s Cristy pokračovaly do Baños, kde jsme měli setkání dobrovolníků. Sešlo se nás 53 – ti, kdo byli na konci srpna vyslaní na dobrovolnou službu. Všichni dobrovolníci jsou spokojeni, když ne vždy to je růžové, dva ze služby kvůli osobním problémům odešli. Co tu nikdy na podobných setkání nechybí je tzv.  Noc radosti – bývá vždy poslední večer a kromě muziky a občerstvení se připraví drobný program (tanec nebo hra). Naším úkolem bylo zatancovat tanec z oblasti, ve které působíme. Zajímavé byly tance z oblasti Amazonie, při kterých kluci představovali lovce lovící zvěř a holky ženy pracující na poli. Bylo to moc pěkné setkání, během kterého jsme mohli načerpat novou energii a enthusiasmus; takové dobití baterek, které bylo potřeba. Já jsem dále pokračovala na setkání, jehož tématem bylo rozlišení povolání. Sešlo se nás 11 holek a tři sestry salesiánky (jedna větší živel než druhá). Cílem bylo, abychom měly prostor k přemýšlení o svém životě, o tom, kam nás Bůh volá. Ocenila jsem možnost ztišit se, přemýšlet a hovořit se sestrami. Na tohle jsem neměla během těch čtyř měsíců v Esmeraldas příležitost. Další velmi pěkné setkání. Schválně, komu se podaří identifikovat na fotce s betlémem oltář? Cestou domů jsem se zastavila v Quitu. Velikou radost mu udělalo setkání s Alešem, českým kamarádem, který tu je na zkušené. Jako správní Češi jsme si zašli na pivo (ano, pila jsem pivo! Myslím, že to bylo moje třetí opravdové pivo v životě. Však se říká, že všechno má svůj čas). A teď už jsem zase zpátky v Esmeraldas, za těch 14 dní se mi opravdu stýskalo. Po komunitě, po škole, po dětech, po radosti v kostele (ač jsou Ekvádorci obecně veselí, přece jen jsou rozdíly v tom, jak se chovají ti na jihu oproti těm na severu, stejně tak ti na pobřeží oproti těm z hor) a světě div se po teple! Na fotkách je náš kostel s betlémem a také jedno akční foto, na kterém se snažím otevřít kokosový ořech (nastrouhaný se tu používá např. v omáčkách). Aneb po prázdninách rovnou do práce! Moc vás zdravím a přeji radostně prožité dny. Maruška A pár barevných fotek na závěr – betlémský průvod, žena na tržišti a malý Gabriel, který mě okouzlil svýma očima. P. S. Do Ekvádoru jsem jela s tím, že se těším na jeho barvy. Vzpomínám si, že jsem tuto odpověď dala během našeho vyslání v ČR při rozhovoru o tom, na co se těšíme do cílové země. A dostalo mě, když jsem tu uviděla ekvádorské heslo celé v barvách a se sloganem: “Ekvádor miluje život”. Plno barev a Ekvádor naprosto vystihuje.  Toto logo je v každém městě, na každém turistickém místě i na významných budovách.