Výlety v Zambii se plánují dlouho dopředu, i když něco nevyjde, vždy to stojí za to

Do Kashikishi jsme se sborem (Don Bosco Baby Choir) měli jet původně v neděli, abychom zpívali na mši, ale náš kněz musí sloužit mše v jiných farnostech, takže by nás neměl kdo zavézt. Plánujeme teda sobotu. Spíš děti plánují, já přihlížím. Už tři týdny předem mají po zkoušce meeting a konzultují důležité věci, jako kdo vezme vařečku a kdo hrnec.  Pořádný výlet totiž musí být s obědem. Mluví v Bemba, chytám jen pár slov. Když nerozumím, následuje názorná ukázka. Jsou srandovní. Dohodli se, že každý přinese z domu trochu mouky a uhlí. Dvě sobotní dopoledne děti strávily pracováním v oratoři, aby si na výlet vydělaly. Sekaly trávu, okopávaly, uklízely. Objednaly si u mě snídani – sušenku a nálepku.

Naplánovaná a neproběhlá adorace

V sobotu, týden před zájezdem, taky přijela mládež z Mbereshi, mám se postarat o adoraci. Vybrali jsme písničky, vypůjčili si keyboard z Kazembe, my totiž žádný nemáme. A napsala jsem si akordy. Připravila jsem prezentaci s texty písní a obrázky. Od oběda chystám promítací ubrus v kostele, instaluji projektor. Věděla jsem, že mi to bude trvat. Obraz vůbec není vidět, je to rozmazané a velké. Po poradě se přesouvám blíž k ubrusu. A zvyšuji kontrast i jas na 100 %. Aby to šlo jako pořádně vidět. Když už jsem našla poměr 4:3, tak nebyl obraz. Co je?! Po delší době zjišťuji, že to celou dobu promítá. Ale kvůli mým vylepšením na 100 %, to je jenom bílé světlo. Celý program má zpoždění, přesouvám se s nástroji a přístroji do ubytovny pro studenty. Kluci slíbili, že mi s nácvikem písniček pomůžou, ale nikde nikdo. Abych nezdržovala, cvičíme letem světem. Vypnuli proud. Když jsem skončila, zjevili se kluci a začali nacvičovat svoje Bemba songy. Ohlásili večeři. „A kdy bude adorace?“ „Nebude.“ A tak skončilo moje několikadenní snažení a zdlouhavá instalace v kostele…

Sborové turné č. 2

Akci Kashikishi jsem začala plánovat v pátek ráno. Děti si vymyslely, že chtějí z pátku na sobotu přespat v oratoři. Aby jako nepřišly pozdě. Upekla jsem dva koláče, ty budou na snídani. Pak zařídit vypůjčení matrací ze školy. Ve třídě v oratoři, kde máme spát, chybí žárovky. Dávám tam svoje z pokoje. Musím zase proškrtat seznam. Poučená z minula jsem začala psát prezenčku. Kdo přišel méně jak třináctkrát, nejede. Samozřejmě ti se 12 body se to snažili ukecat a počítali a počítali. Nebylo to pro mě jednoduché. Nejradši bych je vzala všechny. Ale cesta je dlouhá, nemůžou být v autě tak namačkaní. Cena útěchy je sušenka a dvě nálepky. Přenášíme matrace, holky uklízí třídu. Po stěhování všechny posílám domů, aby se najedli a sbalili.

Panika ovládla Zambii

Přespávání se konalo v době, kdy situace v Zambii byla napjatá. Kolovaly fámy o rituálních vraždách. Dočetla jsem se, že k padesáti vraždám skutečně došlo, ale rituální, podle policie, nebyly. Důvod vražd neznám. Dále tzv. „gassing”, kdy pachatelé kolem domů a škol stříkali omamnou plynnou látku, která způsobila mdloby. Během toho došlo ke krádežím. Postiženo bylo 1 000 osob. Pachatelé neznámí. Začalo to v provincii Copperbelt, pak v Lusace. Panika byla všude, platil zákaz vycházení po 18:30. Přes noc dokonce vesnice hlídala ochranka z řad místních občanů. Ale přijde mi, že ta udělala akorát více škod. Rozbili nám zadní sklo auta. Už se o tom nemluví, zdá se, že to přestalo. Prezident vypsal odměnu na dopadení pachatele. Celý svět tedy řeší koronavirus, ale v Zambii jsou hlavním tématem rituální vraždy a čarodějnictví. Koronavirus tady zatím nemáme.

Naplánováno a neuskutečněno podruhé, nebo…

Když se z cest vrátil náš kněz, řekl, že rozhodně přespávat nemůžeme. Je to nebezpečné, museli bychom mít ochranku. Vyprovodili jsme tedy domů kluky, kteří přišli jako první. Během večeře ale slyšíme hluk. Sbor čeká s batůžkama u brány. Farář vysvětluje situaci, ale oni domů jít nechtějí. Dobře. Ale budeme spát v domečku pro dobrovolníky, kde je to údajně bezpečnější. Bydlí tam dva aspiranti, aspoň nebudu na ty raubíře sama. Přinesla jsem projektor, dívali jsme se na film. Trošku jsem doufala, že je to unaví. Nedbali mých rad, aby se najedli doma, a začali si vařit venku večeři. Nshimu a sóju. Měli to ale výborné. Tady se učí vařit odmala. I děti jsou schopné uvařit jídlo pro 40 osob. A já se stydím. Spím v pokoji s holkama. Celkem nás je osm. Zbytek sboru tvoří kluci. Je tu hrozné horko, holky pořád kecají a nechtějí zhasnout. Prý spí s rozsvíceným světlem. Přitom doma žádné světlo nemají. Nakonec usínám. Vzbudilo mě opět kecání. Je 5:17. Dobré ráno! Uf. Následuje ranní sprcha. Všech. Před koupelnou fronta, někteří se sprchují venku kýblem. Zjistili jsme, že zmizel aspirantův krém, protože se všichni museli nutně po koupeli namazat. Ranní modlitba a přesun do kaple na mši, u které jsme zpívali. Pro děti to byl zážitek, protože do našeho domu za normálních okolností nesmí. Snídaně a odjezd. Dorazili i ti dvanácti a méně bodoví. A brek. Nemůžu se na to dívat. Jedeme.

Menší zastávka v nemocnici

Po pár kilometrech na nás z okýnka mává nejstarší holka, abychom zastavili. Jedna holčička je nemocná. Všichni vystupují. Zvracela. Svlékám jí šaty, aspirant Andrew shání vodu, abychom Teresu umyli. Našlo se náhradní oblečení. Chvilku uvažujeme, jestli se vrátit. Ale jsme už docela daleko. Nakonec jedeme na místní kliniku. Předtím kupujeme sešit, protože každý pacient si musí přinést před prvním ošetřením svůj sešit, do kterého se zapisuje diagnóza a se pak založí do kartotéky. Takže máte všude po nemocnicích sešity s vaším jménem. Sešity kupujeme dva, protože jeden neprodávají. Test potvrdil malárii. Nemůže s námi jet. Náš všude zdejší kněz našel někoho, kdo se o ni postará. Vyzvedneme ji cestou zpátky. My pokračujeme v cestě.

V zákrytu kamionů

Trochu se obávám policejní kontroly a pokuty. Protože jedeme do jiného okresu. K našemu štěstí jsou u kontroly před závorou zrovna kamiony, tak nás zastínily a nepozorovaně projíždíme. Cestou jsme navštívili dva kostely, řeholní sestry a tržnici (koupili jsme dvoje zápalky, protože jedny neprodávají). Ptáme se na vhodné místo k vaření a posezení. Doporučují pláž nedaleko odtud. Našli jsme to. Je tu krásná písečná pláž s výhledem na jezero. Připadám si jak u moře. Sem tam vidím pár pohozených lahví od piva, protože nedaleko je bar a sklo ani nic jiného se tu netřídí a koš tu taky není. Ale jinak čisto. Rozdělali jsme oheň a začali vařit. Nejdřív vajíčka natvrdo, pak jsme ze stejné vody připravili nshimu. Jíme tradičně rukama. Měli jsme mini vystoupení na pláži. Děti po chvilce naskákaly do vody a přemluvily k tomu i mě. Plavky nemám, ale v šatech to jde taky. A voda je teplá jak čaj! Paráda. Sbírám mušle, holky mi je vyhazují z ruky. „Ne, já si je vezmu domů.“ Nechápavě na mě zírají. Na závěr obdarovávám děti s nejlepší docházkou. Zase si hraji na chameleona, tentokrát řádně. Následující dny toho nenamazání hodně lituji. Když jsme se dostatečně vyřádili, naskládali jsme se do auta a zamířili domů. Nejmladší člen to v autě zalomil. Nezapomněli jsme vyzvednout malou pacientku. Opatrovnice obdržela rajčata. Na rozloučenou děti dostaly od faráře lízátka a byly vypuštěny zpět k rodičům.