Dobrovolnice Marie Procházková se už v Zambii zabydlela a posílá nám první zprávy…

Je tomu právě dnes jeden měsíc, co se nacházím v salesiánském středisku City of Hope, které leží poblíž hlavního města Zambie, Lusaky. Od prvního dne mám pocit, jako bych nasedla na horskou dráhu, která se řítí neskutečně rychle. Stále se rozkoukávám a snažím se sžít s místními zvyky a mentalitou a taky tím horkem, které je den ode dne větší, protože tu zrovna máme léto. Denně máme kolem 37°C. Klidně bych se s váma o pár stupňů podělila. Taky si pořád zvykáme na to, jak to tu chodí s časem. Pokud se s někým domluvíte na schůzku například ve tři hodiny odpoledne a ten dotyčný dorazí ve čtyři, můžete to považovat za velmi úspěšné setkání. Čas tu nikdo nijak moc neřeší. Na druhou stranu nikde nepotkáte lidi, kteří jsou uchvátaní a vystresovaní tím, že něco nestíhají. Něco k mému programu. Dopoledne bývám v Auxiliu – centru, které je zaměřené na různé dovednosti a které navštěvují zejména dospělí studenti. Zde mám na starosti kurz zaměřený na počítače ještě s jedním učitelem. Část vyučování míváme obvykle bez elektřiny. Poslední týden jsme ovšem bez elektřiny celé vyučování. Tak si asi dokážete představit, jaké je učit počítače bez počítačů. Elektřina obvykle nefunguje v ranních hodinách, stejně tak tekoucí voda zde není samozřejmostí. Ostatní dobrovolnice (2 Polky, 3 Němky) tráví dopoledne ve škole, kterou navštěvuje kolem tisíce žáků z okolí a holky z našeho střediska. Do této školy chodím v pondělky, kde působím jako asistent pedagoga. Zbytek dne dobrovolníci tráví s místními holkami ze střediska, kterých je tu nyní 41. Program se většinou točí kolem doučování, praktických dovedností, různých her, zábavných aktivit a společných modliteb. Ovšem stereotypu si zde moc neužijete. Stále se zde něco slaví a něco děje. Jako asi všude, kde člověk může být, jsou zde věci úžasný, lepší a taky ty horší. Znáte to, každá mince má dvě strany. Rozhodně tu teď prožívám jednu z nejúžasnějších částí v mém životě. Každou chvíli si zde snažím vychutnat naplno. Poznat vše okolo a taky poznat sama sebe. Moc bych vám přála tu být a vidět tu život na vlastní oči. My – Češi, potažmo všichni občané vyspělých zemí, jsme opravdoví šťastlivci. Ne snad proto, že máme elektřinu, pitnou vodu, internet nebo tisíc druhů jogurtů, ale protože máme možnost být vzdělaní a tuto neskutečnou vlastnost zužitkovat. Každým dnem si zde víc a víc uvědomuju podstatu vzdělávání. To, že veškerá mentalita, informovanost, chování, ať už k sobě navzájem nebo například k přírodnímu prostředí, pramení právě ze vzdělávání a výchovy. Lidé sice můžou budovat stejná města a obklopovat se stejným materiálnem v zemích třetího světa jako v zemích vyspělých, jako se tomu zde přirozeně děje, ale bez budování škol a podpory vzdělávání, se země třetího světa utopí v odpadcích a v dezorientovanosti řítícího se globalismu. Jsem neskutečně vděčná, že tu můžu být, pozorovat, získávat zkušenosti, které jsou k nezaplacení a být nápomocná v místním vzdělávání. Jsem vděčná vám všem, kteří jste mě podpořili a neustále mě podporujete, protože bez vás bych tu nebyla. A jsem neskutečně vděčná SADBĚ, zejména důkladné přípravě skrze program Cagliero, která se mimochodem, v porovnání s ostatními dobrovolníky z Polska a Německa, jeví jako nejvíc kvalitní (minimálně v objemu informací). Mějte se, Marie Procházková