Jiný kraj, jiný mrav aneb pár tradic z Bulharska

Po krásném štědrém večeru, na Boží hod vánoční jsme obědvali v Zagoře. Bylo třeba připravit slavnostní tabuli i pro Kazanlacké spolubratry a provinciála Petra. Ještě jste neviděli Markétu, jakou rychlostí připravila mísu bramborového salátu velikosti kravského koryta předešlý den. Klidila jsem se z kuchyně, seč bych tam akorát překážela. Odešla jsem tedy do obchodu napotřetí, v duchu s otázkou, proč mám tu hlavu na krku. Víte, když se skutečně upřímně ptáte Pána, proč stvořil právě tyhle lidi, kteří stráví většinu dne napravováním vlastních chyb, nakonec pochopíte. Hlavu máme na krku proto, kde bychom mohli mít i oči. A právě tímto smyslem jsem zaměřila tři šikovné chlapíky vykračující kolem střediska. Hned jsem se ptala, co jsou zač a proč vypadají tak svérázně. Působili totiž jako pastýři z dávných dob, s holí, na které měli očividně svačinu – klobásku s pečivem. Po zjištění, že to jsou „koledari“, a tuhle svačinu si vykoledovali od lidí, kterým přejí zdraví do nového roku, přijdu s otázkou, jestli jim lidé nalejí i rakiji. Jiskrný úsměv značí, že si s těmito chlapíky budu rozumět. Po vyložení nákupu se ztrácím definitivně z kuchyně a jdu sledovat dění na náměstí. Nu a jak to bývá v pohádce o velikých očích, kde jsou oči jsou i uši. Střídají se tu skupinky těchto „koledarů“ z různých vesnic kolem Zagory a zpívají a vinšují. Mužné barytony se rozléhají po náměstí a já si užívám tuto krásnou tradici. Omámená vánoční slavnostní náladou jsem zamířila ke stánkům se „survačkami“, které fungují jako přáníčko všeho dobrého do nového roku, jsou různě zdobené, obsahují stotinku, kuličku popkornu, jako symboly hojnosti. Nebylo mi však svěřeno tolik důvěry, abych nakupovala i v Kazanlaku, čímž jsem propásla další exotickou tradici. Všudypřítomný Facebook mi tuto absenci trošku vynahradil. Na Jordanov den, který připadá na 6. 1., se tady hází do řeky kříž a místní otužilí muži svlečení do půli těla se pro něj vrhají do ledové vody. Při sledování toto videa nacházím svou bradu na stole, seč bych čekala, že vykonají úkol vrátí se zpátky do teplých kabátů. Ne, je vidět, že bulharský národ je sveřepý a ledovou vodu si užívají a tancují jako vždy v kruhu choro – tentokrát Kalofero choro. Určitě by to byla pěkná podívaná na živo. Jana Pustějovská