Křídla, mitra, rohy, ocas a jde se do ulic

Dne 6. prosince, kromě toho, že byla velká slavnost, totiž na snídani byl jahodový jogurt, jsem měla geniální nápad. Jako ostatně všechny mé nápady. Pro děti v oratoři uspořádat Mikulášskou nadílku. Nejdřív jsem musela vysvětlit o co se jedná, vůbec to tu neznali. Pak souhlasili. Shodou okolností jsme u stolu seděli tři, takže výběrové řízení nebylo nutné. Měla jsem ten den v kanceláři opravdu napilno: křídla, mitra, rohy, ocas… Déšť nám ale zmařil plány, tak akce nadílka byla odložena na další den. Po obědě začaly přípravy a když bylo hotovo, vyrazili jsme do ulic.

Kde jsou sladkosti, tam jsou i děti

Nesla jsem obří koš plný sladkostí. Průvod dětí zajištěn. Všichni nevěřícně koukali, mávali a volali: “malaika” (anděl). Někteří si dokonce mysleli, že přijel na návštěvu biskup. Došli jsme až na druhý konec vesnice. Tam Mikuláš děti přivítal a představil se. Po zpáteční cestě jsme navštívili pár domů našich známých a zpívali koledy. U oratoře nastal čas rozdávání sladkostí. Koš se dost pronesl, těšila jsem se, až mi ho odlehčí. Ještě modlitba a jde se na to. No jo, jenže jak chcete asi 90 dětem, které podvádí i u rozdávání papírů, rozdat po jednom bonbonu. Vrhli se na mě. Měla jsem strach o své zdraví! Naštěstí čert zakročil a vymyslel rafinovaný systém. Oratoř je totiž oplocená a vstupuje se branou. Tentokrát ne dveřmi. Já, sladkosti a čert jsme byli uvnitř. Zbytek venku. Čert pouštěl jednoho po druhém. Fungovalo to. Pak byl malér, když došla lízátka a zbytek dětí dostal jenom bonbon. A nemyslete si, že přístup dospělých ke sladkostem je tady jiný. Možná ještě horší! S oblibou pak říkají, že ještě nedostali, že mají dvě děti a miminko, že mají hlad… Ten den bylo hrozné horko. Únava nás neminula, ale děti byly nadšené. Tím pádem i já. Co víc si přát.