První zážitky Ester ze Zambie jsou tady.
Na doporučení ostatních jsme se s holandským dobrovolníkem vydali do lékárny pro antimalarika. Dostala jsem dvě krabičky po třech pilulkách a test na malárii, který se dělá z krve. Měla jsem z toho takovou radost, že jsem si koupila sukni. A dvě trička. V akci. Radost mi zkazil až otec Valdemar, který měl loni malárii třikrát. Jsou totiž čtyři druhy malárie a já nemůžu vědět, který druh mám. Navíc lidé tady v Lusace prý neví nic o Lufubu. Mám si koupit něco až na místě. Tak to raději ještě zkonzultuji s místními zdravotními sestrami.Informace ze světa pavouků: Stav je 3:0. Já jsem nula. I když mám zranění vzniklé při úniku před útočícím pavoukem.
Okénko doprava: Kdo netroubí, jako by ani nejel. Místním silnicím vládnou Toyoty, především pick-up. Jezdí se vlevo, to už víme. Kde se chodí nevím, střídám to podle provozu. Rychlost ve městě se pohybuje mezi 50 a 80 km/h, na monitorované silnici. Souběžně s ní vede cesta bez kamer a na ní můžete jet co to dá. Ve vedlejším pokoji je nový soused. Je to budoucí Salesián Kingsley a můj bodyguard. Včera jsme byli v Salesiánském středisku City of Hope, kde jsou sestry salesiánky. Je tu školka, škola pro 1 000 dětí, učňák, zahrada, hřiště, farma, horko a prach. Provázela nás sestra Esther, ale nechtěla se fotit. Moc dětí tu ale v neděli nebylo. Málem bych zapomněla na příběh s branou… Komplex, ve kterém bydlím, je ohrazen zdmi a branou na elektrické ovládání, které nemám. A v domě taky nikdo nebyl. Neuměli jsme se dostat ven. Nakonec jsme se trochu vloupali na recepci, zmáčkli čudlík pro otvírání brány a rychle jsme běželi, než se zavře. Vyšlo to!