Dobrovolná služba přináší velké výzvy. Eliška v Ekvádoru jich má opravdu požehnaně… další várku vám přináší tento její dopis. 

Za těch téměř 11 měsíců, co působím v Ekvádoru, už mě toho potkalo opravdu hodně a to v různých extrémních podobách. Častá zemětřesení, útoky divokých psů, ztracení se v horských mlhách, vichřice co vám nedovolí udělat ani krok, otrava houbami a na denním pořádku jsou výpadky internetu nebo rovnou veškeré elektřiny a často neteče voda, a když ano, tak většinou pouze ledová – a to mívám v pokoji k ránu kolem 9 ti stupňů. Na druhé straně je ale poznávání nové kultury a různých koutů Ekvádoru, nádherná příroda, laskavost a spolupráce domorodých lidí, kteří mě mezi sebe pouští stále víc, nespoutaná a ničím nezkažená bezprostřední radost dětí zvyklých žít v pro nás naprosto nepředstavitelných podmínkách. Mezi tím vším, co tu zažívám, se ale stalo něco, co jsem opravdu nečekala. Totiž zhruba po sedmi letech (a možná je to ještě mnohem víc) jsem nasedla na kolo a omylem se zúčastnila náročného vysokohorského závodu. Aneb když vám Ekvádorci řeknou “výlet na kole”. Byla jsem sice v kategorii turismus, nicméně to na náročnosti nijak zvlášť neubíralo. Nejvyšší bod “výletu” přesahoval 4000 m.n.m, což na mém zapůjčeném kole byl opravdu nadlidský výkon – obzvláště, když mi po pár metrech 2x spadl řetěz a zasekl se takovým způsobem, že mi nezbývalo než nepoužívat přehazovačku, pokud jsem se chtěla dostat alespoň někam. Signalizace byla tak špatná, že jsme se několikrát ztratili a byli nuceni vracet a často jsme se i na označeném místě ocitli v horách s vysokánskou trávou, kde by bylo náročné sejít i bez kola, kde nebyla žádná cesta a kola bylo nutné přehazovat přes kravský ohradník. Chimborazo  (nejvyšší vrchol) se nám sice schovalo za mraky, nicméně výhledy byly opravdu nádherné a vyvažovaly celé to utrpení, které bych mnohem radši absolvovala pěšky. Doteď nemohu uvěřit, do čeho jsem se to zase jednou dostala. Alespoň jsem si ale po letech potvrdila, že cyklistka opravdu nejsem – alespoň ne ve vysokohorských podmínkách. I tak to ale patří k mým zážitkům na celý život. A i když to možná bylo více po nohou než na kole, do cíle jsem dojela a dokonce jsem ani nebyla poslední!