Zažily jsme dětské tábory i každodenní chození do Machaly za dětmi. a klučičím táboře nebyla nouze o žádosti o ruku a souboje mečem. Na holčičím jsme získaly novou nejlepší kamarádku – 70letou kuchařku Ivanku.

Chození do Machaly bylo oproti tomu zdánlivě stereotypní, ale zároveň nevyzpytatelné, protože nikdy nikdo nevěděl, kolik dětí přijde, jakou budou mít náladu a jestli se mezi sebou nepohádají. Práce s nimi byla náročná i krásná a užívaly jsme si ji naplno. Dostaly jsme hodně dětských objetí, pusinek a namalovaných srdíček … jsme zvědavé, kdo nás tím bude zásobovat v Čechách (spoléháme na vás, babičky!).

  

Přišly jsme na to, že se naučíme vařit, že půlka lidí kýve správně, půlka naopak a vzájemně si rozumí, že vám děti dají dárek, který vám vzápětí ukradnou, že potkáte u stánku se zmrzlinou pána, co rozumí česky, protože byl v Česku u moře, že budete učit 10letého chlapečka číslice a písmena, že po měsíci nejenže neumíte moc bulharsky, ale už ani nezvládáte češtinu a ostatní vás musí upozorňovat, že k vyjadřování musíte používat aspoň nějaká slova, že vám dají na rozloučenou, když pláčete, místo kapesníku utěrku a že se vám tu ten měsíc tak líbil, že jste za tu utěrku nakonec rádi.