Mluvit se dá i beze slov, jen to chce odvahu a otevřené oči i srdce.

Chci se s vámi podělit o jednu mou nedávnou myšlenku. Jednou v sobotu jsme jeli navštívit základní školu v Buhangije. Učí se tam něco málo přes 240 dětí, většinou albíni, neslyšící a nevidomé děti. Auto máme nabalené jídlem a drobnostmi pro děti. Na začátku žáci nesměle koukají, kdo že to přijel. První výměna pohledů, nejisté letmé úsměvy. Zdravíme se navzájem a pak už nám bez ostychu pomáhají vybalit všechny nákupy. Bereme nafukovací balónky, pastelky a hurá za zábavou. Ve středisku zůstalo okolo 70 dětí a tak jsme se pro ně rozhodli zorganizovat “den dětí”. Vzduchem lítaly balónky, část holek nás učila tancovat a s dalšími jsme kreslili a modelovali z plastelíny. V povzdálí jsem zahlédla jednu holku. Věkem jsem ji řadila mezi ty nejstarší děti. Přišla jsem blíž a pozdravila ji. Ona opětovala jen úsměv, byl krásný a upřímný. Ale žádné slovo… nic. V tom mi došlo, že je nejspíš neslyšící. Vedu ji za ruku na místo, kde si na zemi můžeme něco načmárat. Začala jsem psát svoje jméno. Usmála se a bez váhání začala psát své jméno – Martha. Vzpomněla jsem si, že jsem se před nedávnem učila ve znakové řeči ukazovat/zpívat “happy birthday”. Martha sice ten den narozeniny neměla, ale rozhodla jsem se, že jí to zazpívám. Šílený nápad, ne? Jasně, ale pro ten její smích to stálo za to. Najednou se mezi námi prolomily všechny ledy. Najednou jsme se usmívaly, objímaly a dokonce jsme i tančily. V tom momentě jsem začala přemýšlet – kolikrát si říkám, že na to nemám, že tohle nebo tohle neumím, že nemám talent,… a právě s Marthou, s neslyšící dívkou, jsem si uvědomila, že naší společnou řečí je LÁSKA a ÚSMĚV. Nic víc, nic míň. To byl pro mě největší důkaz, že pro Boha není nic nemožné. Setkání s Marthou mi zase ukázalo další Boží tajemství. Při pohledu na ty děti mé srdce pláče, ale přesto děkuji Bohu za tuto příležitost, za tento okamžik. Bylo to něco nepopsatelného!