Co jsou lidská práva, když žijete v místě, kde jisté chování je veřejně přijímané?

Na začátek bych ráda řekla, že budu psát něco, čemu stále ještě nerozumím. Lidská práva jsme řešili na škole, přijala jsem je jako informaci, ale do mého života nějak víc nezasáhli. Když jedete do Afriky, očekáváte, že zde bude chudoba a to nejen materiální, ale i sociální a psychická. Přesto musím říct, že mě sociální a psychická chudoba překvapila. Zvláště proto, že žiji se Salesiány, z nichž většina vystudovala psychologii na univerzitě a studovali ji po celou přípravu na řeholní život. Navíc žijí v komunitě, kde si navzájem obrušujete hrany a učíte se vycházet s druhými lépe dle křesťanských hodnot. V Ghaně se velmi drží svých tradic. A to i zažitého (pro mě evropanku nevhodného) chování vůči ženám, postiženým, turistům (a zvláště bělochům), mladším, starším, hůře oblékaným, některým povoláním, zlodějům a své typické tradice mají také v rodinách. Otázka zůstává. Co jsou lidská práva, když žijete v místě, kde jisté chování je veřejně přijímané? V Boy´s home jsem spolu s dobrovolnicí z Itálie, která je však dobrovolnicí italské organizace VIS (zaměřující se na podporu místního zemědělství, osvětu lidských práv a informací ohledně ilegální migrace). Organizace VIS připravila hru o migraci a lidských právech. Já jsem během hry držela billboard s různými lidskými právy. Během toho jsem přemýšlela, jak jsem i já po příjezdu do Afriky nevěděla, jak se postavit k různým situacím. Teď jsem se naučila, že mám právo odmítnout cokoli, co mi je nepříjemné (slušným způsobem), i když ostatní na tom nevidí možná nic špatného. Lidská práva totiž platí pro všechny lidi a jsou podmínkou lidské důstojnosti. Mrzí mě, že častokrát jsou lidé hnáni do situací, kdy nikdo nedbá o jejich práva (bezpečí, právo být slyšen, právo na vzdělání), a tím jim nedopřává žít slušný život. Různí lidé se často uchylují k podvádění, manipulaci, dělání smutných očí, křičení a bití. Protože buď neznají jinou, vhodnější cestu nebo nemají jinou možnost. Lidé jsou tu stejní jako u nás. Milují tu své děti, přejí si dobrou práci, tvrdě studují. Častokrát je však rány osudu a lákavost jednodušších cest (v důsledku nejsou jednodušší) přiměje chovat se jinak. Jsem učitelka v mateřské škole. V Česku vytváříme ideální podmínky pro děti, ale věřím, že takhle ideálně by to mělo být i v celém životě. A proto mi tvrdá realita Afriky zanechává smutnou ránu na srdci. A stále hledám cestu, jak tu pomoct. Mluvila jsem o tom se svojí sestrou a ta mi poukázala na to, že i v Evropě jsou lidská práva často omezována. Každý z nás je především člověk se svou důstojností. Člověk, který si zaslouží být milován. Naučme se vhodně vyjádřit svoje potřeby, mysleme na sebe. Slyšela jsem pár smutných příběhů od dalších dobrovolníků, kdy někdo jim blízký nevyjádřil svoji potřebu, neodmítl jisté chování, a pak velmi trpěl. A tak braňme naši důstojnost. Poslouchejme sami sebe. Ať už jsme kdekoli a kdykoli.