Pro holky ze střediska znamená nejvíc to, že s nimi prostě a jednoduše jsme a máme je rádi.

Zdravím vás všechny, ke kterým se dostal tento dopis! Jsem přesně v polovině svého pobytu v Zambii, v salesiánském středisku City of Hope. Nemůžu tomu uvěřit, nechci tomu uvěřit. Protože víc než kdy a kde jinde si uvědomuju, že čas je tou nejhodnotnější komoditou, s kterou se bohužel nedá zrovna obchodovat. Původně jsem měla v plánu psát dopisy každý měsíc, ale nezvládám to, za což se omlouvám. Jednak je to tím již zmíněným časem, který tu letí snad rychlostí světla, druhak tím, že je pro mě hodně náročný popsat a předat to, jak se tu mám. Je toho tolik, co bych vám chtěla říct, co bych chtěla sdílet, ale čím delší dobu tu jsem, tím těžší to je.. a stlačit to do pár řádků, je nadlidský výkon, ač to může znít neuvěřitelně. A tak začnu něčím jednodušším. Máme teď období dešťů. Lépe se nám dýchá, všude je krásně zeleno. Taky je všude spousta bláta, v kterém mi nejednou uvízla bota. Troufám si říct, že už tak nějak vím, jak to tu stojí a běží (a že to zabralo nějakej ten pátek..). Taky už znám všecky holky ze střediska dosti osobně, čehož si neskutečně vážím, protože i za tím byl kus náročné cesty. Přátelství se opravdu nedá získat ze dne na den a musíte si je zasloužit, a poněvadž tu dobrovolníci korzují poměrně intenzivně, není snadný si získat důvěru našich svěřenkyň. Holky jsou strašně kreativní a umělecky nadaný, do všeho se hrnou po hlavě, nejsou demotivovaný, nejsou utahaný a znuděný. Asi holt ještě nejsou zkažený érou internetu a veškeré elektronické havěti. Často tu bojuju s tím, že i přes všechno, co tu jako dobrovolníci děláme, si připadám občas dosti zbytečná. Je to hlavně ve chvílích, kdy mám touhu něco měnit nebo někomu pomáhat. Nejblbější nápad. Člověk nejvíc pomáhá ve chvíli, kdy neví o tom, že pomáhá. Teď už vím, že pro holky ze střediska je nejvíc to, že s nimi prostě a jednoduše jsme a máme je rádi! Tečka. Když jsem sem přijížděla, ve středisku bylo 41 holek, dneska jich je tu 35. Šest z nich minulý měsíc středisko opustilo, protože dokončily 12. ročník základní školy. Většina z nich se vrátila do jejich rodin, pokud nějaké měly, nebo k nějakým známým či do jiného střediska. Když jsme se před odchodem s holkama bavily o jejich budoucnosti, zněly docela jasně. Všechny půjdou studovat. Všechny dostanou od vlády školný a než začne škola, tak si najdou práci a vydělají si nějaký ty peníze. „Aha, tak to je moc príma,“ říkaly jsme si. Ale trošku nám to nehrálo do africkejch karet… Zajely jsme si na univerzitu v Lusace získat nějaký info, jak to je ve skutečnosti se školným atd. Dozvěděly jsme se, že pokud chcete v Zambii studovat na univerzitě nebo college, musíte za semestr zaplatit cca 15 000 Kč plus všechny školní potřeby, ubytování a nějak se uživit. To v Africe není možný bez sponzorů či stipendií, která mohou dostat pouze ti, co měli nadprůměrné výsledky ze závěrečných zkoušek na základní škole (ani jedna z holek ze střediska k těmto šťastlivcům nepatří) anebo ti, co maj tintirinti na nějaký to pošolichání a nakrmení té největší příšery v Zambii – korupce. Najít si nějakou brigádu je téměř nemožný, a pokud se už poštěstí, tak to rozhodně neznamená, že si vyděláte dost na studium. A najednou se ocitnete v bezvýchodné situaci. Pro rozvoj země potřebujete vzdělání, pro vzdělání potřebujete peníze, pro peníze potřebujete pracovat, najít práci bez vzdělání a předešlých zkušeností je téměř nemožný. A ke všemu tomuhle, když i třeba víte, jak to funguje, potřebujete pořádnou dávku motivace postavit se všem těm překážkám. Pak tu máme ještě další faktor v podobě vyspělých zemí, posílajících sem materiální „pomoc“, mnohdy na nesprávná místa. Ve finále to často vede k jedné velké demotivovanosti, ke ztrátě potřeby zvednout zadek a něco změnit – proč taky, že? Je to vlastně pochopitelné. Pomoc, hodně ošemetné slovo. Lidé pomáhají primárně pro svůj dobrý pocit, lepší spánek, klidné svědomí… Pošlou pár triček do Afriky a mnohdy se nestarají, zda je to přes tu či onu organizaci a jde to tam či onam; hlavně že jsme pomohli chudým a potřebným a šupky hupky zase ke svým vlastním starostem. A tak tu teď sedím a přemýšlím. Moc přemýšlím. Dochází mi, že jsem to já, komu je tu teď nejvíc pomáháno – paradoxně. Někdy člověk musí přejet kus světa, aby si uvědomil, co vlastně má. Nikdy jsem nebyla z řad vlastenců hájící “to naše krásné Česko“. Vždycky jsem si spíš jen stěžovala na stěžující si občany. Všichni víme, že svět není fér. Je to už taková zažitá fráze. Jenže pociťovat tuhle skutečnost v každodenní realitě, to není vůbec snadný. Obzvlášť když si uvědomíte, že vy jste vlastně ten, kdo vyhrál v loterii, ocitnuvší se mezi těma, kteří si nemůžou koupit ani los. A nebyl jste to vy, kdo si zvolil, že na to bude mít, byla to prostě jen náhoda.. A vy jste měl jenom (ne)obyčejné štěstí! Přeji vám všem krásnou postní dobu doprovázenou radostí a těžením z oné výhry (a neobyčejné milosti od Pána, které se nám dostalo a dostává), nikoli smutkem a utrpením. S láskou, Marie Procházková