4000 židlí je pro slavnost v Kongu málo

V pátek  10. 5. k nám do Lubumbashi na několik dní přijela vzácná návštěva až z Říma – Recteur  Majeur P. Ángel Fernández Artime – nejvyšší představený Salesiánů na celém světě (aneb jak ho pojmenovali naši kluci „Don Fernando“).  Samozřejmě přípravy na tuto událost začaly již několik měsíců dopředu a poslední dny před jeho příjezdem už se nemluvilo o ničem jiném…    V sobotu jsem se účastnila slavnostní mše (nechyběly úžasné zpěvy a tance), kterou celebroval právě P. Ángel pro všechny mladé v provincii Katanga. A i když organizátoři připravili 4 000 židlí, tak místa nebyla dostačují, protože se nás v Cité des Jeunes  sešlo opravdu požehnaně. Po mši byla možnost pokládat P. Ángelovi otázky, na které se snažil mladým odpovědět.    Mluvil mimo jiné i o důležitosti dobrovolnictví a zaujala mě jeho slova o tom, že opravdovým dobrovolníkem se může stát jedině ten, kdo má otevřené srdce pro ostatní a díky tomu dokáže vnímat jejich potřeby, porozumět jim  a vcítit se do jejich situace. V čemž měl rozhodně pravdu – vždyť si musím stále připomínat, že i když mě kluci rozčílí nebo třeba ukradnou boty ( což se minulý týden opravdu stalo 😀 ), tak to je kvůli tomu, z jakého pochází prostředí a že to co si prožili, je poznamenalo….A že to tak vlastně nemyslí, vždyť na ulici byli zvyklí krást dennodenně pro to, aby přežili… V neděli jsem se také vydala do města na velkolepou (a dlouhou) mši s P. Ángelem, kde byla přítomná celá Salesiánská rodina a při které skládalo věčné sliby pět Salesiánů. Překvapila mě jeho odvaha  kázat ve francouzštině, což pro něj nebylo asi úplně jednoduché, ale i tak mu myslím všichni přítomní porozuměli. Po mši následoval program, který zahrnoval představení konžských tanců a zpěvů, akrobacie, scénky,… V pondělí P. Ángel navštívil i nás v Bakanja ville, což byla velká událost. Celí netrpěliví jsme ho očekávali v 16. hodin místního času, ovšem to by nebyla Afrika, kdyby i on nepřijel se zpožděním. Mezitím samozřejmě kluci, kteří byli nezvykle čistí, stihli zašpinit svá původně bílá trička a smýt si z obličeje africké malůvky…Nakonec  se po 17. hodině objevila ve dveřích známá tvář P. Ángela a my jsme ho s nadšením přivítali – kluci rozestavění kolem vchodu tancovali a nechyběl ani „uvítací výbor“ s kyticí. Následovalo slovo ředitele Bakanja –Magone, ve kterém popsal naši komunitu a problematiku „enfants de la rue“. Hned poté měli kluci připravené tance, písničky a předvedli také své akrobatické dovednosti. Pak od nás obdržel dar – obraz s jeho portrétem, který byl ovšem vytvořený z fotografií kluků. Z originálního daru měl radost. Na závěr následovalo slovo P. Ángela, ve kterém povzbudil kluky i všechny, kteří s dětmi ulice pracují a slíbil, že se za nás bude modlit. Na památku jsme se s ním vyfotili a pak už nastal čas jeho odjezdu. Ale ještě než se od nás vydal jinam, k mému překvapení jsem měla možnost s ním na chvilku mluvit.  Když mě v davu zahlédl (což nebylo obtížné vzhledem k barvě mé pleti :D), zamířil si to směrem ke mně, což jsem teda opravdu nečekala. Zeptal se mě na pár věcí a pak mi poděkoval, za službu, kterou tady v Kongu dělám, což bylo opravdu milé a povzbudivé. No a tak jsme se s ním rozloučili….Jeho návštěva v nás zanechala pozitivní pocity (P. Ángel se stále usmíval) a rozhodně byla povzbuzením pro nás pro všechny.