Doufáme, že jste všichni pěkně najezení! Je to jednoduchá otázka života, vesmíru a vůbec, valící se ze všech stran a odpověď na ní není kupodivu 42, ale ajtu (jedl), a nebo illa (nejedl).

Namaste! Tak tedy zdravíme z Hospetu, dnes tady slavíme třetí neděli. Je 6:20 zvoní budík, chvíli dělám, že ho neslyším a tupě zírám do moskytiéry nade mnou. Ale pak přeci jen celá opocená vstávám, abych neblokovala koupelnu. Den začíná sprchou v indickém stylu: kbelík studené vody a jeden menší na polévání. Studená voda po ránu pěkně probouzí a alespoň na chvíli přináší pocit svěžesti. Utíkáme na mši. Po mši máme do snídaně hodinu volna. Mizíme na pokoj. Myslím, že si všichni myslí, že utíkáme zpátky do postele. Jak rádi bychom, ale běžíme si doladit strategii každodenních vyučovacích hodin. V 8:30 je snídaně. Snídaně jsou, většinou, teplé a pálivé a čas od času je opečený chleba (pro mě s marmeládou anebo burákovým máslem). Chléb tady tvarem i chutí připomíná kynuté buchty, jen náplň si musím dát navrch. K snídani bývá oranžová rýžová pálivá „skorokaše“, něco o čem si myslím, že je to rýžovo-sezamové. Přílohou bývají různé rýžové placičky, koláčky – Idli, Dosa a další. Nejraději mám „skorokoblížky“ z tenkého těsta, nafouknuté, osmažené o velkosti dezertních talířků, já je jím s marmeládou, ostatní s omáčkami. Po snídani sedáme na kola a jedeme do 15 minut vzdálené Snehalayi – školní přípravky. Jde o projekt vzdělávající děti z chudých poměrů, z vesnic, z neúplných rodin, děti, které nikdy nechodily do školy, které byly nějakým způsobem zneužívané třeba k práci. Děti jsou ve středisku jeden rok, během kterého se učí číst, psát (ve třech abecedách!). V indických oficiálních jazycích Hindí a latince, počítat v jazyce státu Karnataka, Kanaddě, aby posléze mohly přejít do normální školy a pokračovat ve vzdělávání. Je jich ve středisku lehce přes čtyřicet a věkové rozmezí je 9–13 let. Výuka začíná v 9:50 shromážděním. Děti si několikrát procvičí „Pozor!“ „Pohov!“, občas jim někdo přečte vybrané články z novin. Poté se rozdělí do skupin, podle délky svého pobytu v centru. My učíme angličtinu. Jsme moc rádi, že jsme na to dva. Jeden vysvětluje a druhý šťouchá do dětí, aby se nešťouchali a dávali pozor. Co děti umí? Některé se nějak domluví, některé se nedomluví ale nějaká slova přečtou, některá umí odhláskovat slovo a některá se umí nezúčastněně usmívat. Dopoledne učíme dvě skupiny po 90 minutách, což pro mě byla nepředstavitelně dlouhá doba i na vejšce. Pro děti, které nikdy nechodily do školy, to musí být utrpení, ale celkem to zvládají. Děti, které se v probírané látce orientují, jsou v pohodě, informace nasávají jako houba a dožadují se dalších a dalších cvičení (a to i v době, kdy bychom všichni měli hrát fotbal, nebo skákat přes švihadlo (chudáci my:-)) zato ti, kteří nemají šajna, děsně křičí, a snaží se rozptýlit ty, kteří se soustředí. Myslím, že mají za cíl tím strašlivým řevem zamaskovat, že látce nerozumí.:) Však my na to přijdeme, jak do nich tu abecedu naládovat, aniž by si toho všimly! Po dvou poklidných hodinách přichází oběd. Děti zametou třídu, sednou si pěkně do řad, pomodlí se a vychovatelka s učitelkou jim nandá do plechových talířů jídlo. K jídlu bývá anasambra. Rýže s červenou, zeleninovou nakyslou řídkou omáčkou – spíš polévkou. Mno, kulinářský zážitek to zrovna není. Učitelky si jídlo vylepšují citrónovým cosi jako „skoromarmeládou“, červeným pickelem a zjemňují curdem (něco mezi jogurtem a tvarohem). Jí se na zemi v tureckém sedu, jiný sed moc neuznávají, nástroj k jídlu je lopatička ze třech prstů pravé ruky, palcem se cvrnká jídlo do pusy (pak, že se s jídlem nemá hrát) Zato jídlo v Don Boscu je výborné, každý den se mění a je doprovázené čerstvým ovocem. Sedí se spořádaně na židlích a nástrojem je lžíce nebo vidlička nebo pravá ruka čistě podle gusta každého strávníka. Po obědě děti chvilku uklízí a my se vrháme na  poslední nejpočetnější a nejrůznorodější skupinku. To jsou právě ti co, křičí, když neví:). Gong! (Bouchnutí kovové tyče o kovovou tyč) Uff! Hurá! S vyčerpáním a třeštící hlavou padáme na schůdky naší externí třídy. A koukáme na kopec naproti. Jednou tam vylezeme! Myslím, že dětská energie hravě předčí jadernou a navíc jde o rychle obnovitelný zdroj. Myslím, že až se vrátíme domů, pozměníme pár zákonů, ohledně dětské práce a necháme si patentovat dynama na dětské nožičky a ručičky. Samozřejmě, že budeme sponzorovat Dynamo České Budějovice (to aby se na nás lidi moc nezlobili). Vraťme se, však k tématuJ  Děti utíkají plnit domácí práce: zamést, vytřít, zalít, kytky, smetákem uhrabat písek před vstupem do školy. Od 16 hodin hrajeme venkovní hry. Hraje se fotbal, volejbal, stojí se dlooooouhataaanská fronta na hod míčem do basketového koše. Děti neustále předbíhají a tak někdo háže neustále a někdo hold neustále stojí frontu. Na podobném modelu funguje celá Indie. Kluci hrají „kabeddý“ národní to indický sport, který připomíná dětskou hru Hutututu, jen ji hrají i dospělí, a tak jsou pravidla trochu elegantnější. Anebo skládáme puzzle, to je ale lepší hrát s kuchařkou, ta tomu totiž trochu rozumí. Děti si myslí, že je nejdůležitější rozmetat již sestavené části po ploše, a nové plochy sestavovat jen pomocí hrubé síly, tedy zatloukání dílků do sebe pomocí pěstí. Mezi 17:15–17:30 je čaj pro dospělé osazenstvo domu, dostáváme šálek indického čaje a máslovou sušenku k tomu. Bleskurychle se rozloučíme a pádíme na našich vesmírných dvouosmových kolech zpátky do centra Don Bosco. Do centra přijíždíme před šestou, občas se nám podaří zapojit se do hry, kterou mají kluci z internátu rozehranou, ale většinou přijíždíme už ve chvíli, kdy mají čas určený ke studiu. V tom případě se vrháme do plánování hodin na druhý den. Po strategickém plánování jde Vítek hrát badminton s otci. Já si jdu povídat a hrát hry s holkami, které tady studují tří až šesti měsíční rekvalifikační kurzy a v Don Boscu zůstávají po celou dobu v kuse. V 20:30 je společná večeře. Po dobré večeři nás otcové lákají na partičku UNA (bývala to má oblíbená hra), jsou to staří podvodníci a hra připomíná spíš smlouvání na tržišti něž seriózní hru. Vítek si hru užívá, já při ní trpím jako zvíře, nemá totiž konce. Po doklopýtání do postelí s „nebesy“ si přečteme kapitolu z medvídka Pů nebo se podíváme na díl Mashe. A upadneme do hlubokého propoceného spánku. S uctivou poklonou Eliška a Vítek Marčíkovi