Nejen o slavení El Día de los Muertos – svátku zemřelých, ale i o mezinárodním setkání dobrovolníků, dětech a životě v mexické Colimě podává další zprávy dobrovolnice Kamča Dušková.

Milí čtenáři! Doufám, že si užíváte předvánoční atmosféru se vším tím hezkým, co k ní v naší zemi české běžně patří. J Pro mě je to úplně poprvé v životě, kdy budu slavit Vánoce mimo rodnou zemi, v teple a pod palmami. Je to trochu zvláštní pocit, stále se nemůžu úplně naladit na tu správnou „vánoční vlnu“, ale nevadí! Změna je život. Moc se omlouvám, že jsem se už celé dlouhé dva měsíce neozvala. Tady jsme pořád v jednom kole, neustále se něco děje a já tak dlouho odkládala psaní dalšího dopisu, až jsem si řekla, že už je to fakt trapné a musím s tím něco udělat. Tak teď sedím v naší „televizní místnosti“, spolu se mnou jsou tu čtyři holky z druhého stupně, protože dnes nešly do školy (už mají po zkouškách a vyučování se tedy nekonalo), tak tady blbnou, skotačí a tančí, zatímco já horečně přemýšlím, jak sepsat nějak ve stručnosti zprávu o tom, jak jsme prožili uplynulých osm týdnů. A že toho nebylo málo! Poslední říjnové dny byly plné příprav na mexické Dušičky neboli „El Día de los Muertos“. To znamenalo, že jsme vyráběli „papel picado“ – takový ten děrovaný papír, který vzdáleně připomíná krajku. Také jsme u vchodu postavili „altar del muerto“ – oltář pro mrtvé, kde byly fotografie zesnulé paní zakladatelky a bývalé ředitelky našeho domova a jejího manžela. Oltář byl ozdoben různými osobními předměty zesnulých osob, jak tu bývá zvykem; nechyběly třeba boty. „El Día de los Muertos“ se v Mexiku slaví 2. listopadu, ale vlastně to vypadá, jako kdyby se tento svátek slavil celý týden předtím a ještě další týden potom. Jeli jsme se s dětmi podívat do jedné salesiánské školy – „Colegio Fray Pedro“ – na výstavu oltářů mrtvých a byla to radost podívat; všechny krásně barevné a vyzdobené. Byly tam ovšem také oltáře s fotografiemi zesnulých dětí a mladých lidí, až mi z toho bylo smutno a mrazilo mě. Pak jsem si však uvědomila, že karty jsou tak zkrátka rozdané; někdo se narodí proto, aby prožil dlouhý život, jiný je tu jen krátce a když splní jeho duše svou úlohu, zase ze světa odejde. Celkově se mi moc líbí přístup Mexičanů ke smrti. Vnímají ji jako přirozenou součást života a nesnaží se ji upozadit a vytlačit ze své mysli, jak to často děláme my Češi. Někdy v polovině listopadu jsme šly s Cynthií do kina na nový mexický animovaný film – „Coco“. Je to nádherně zpracované, rozhodně doporučuji! A právě díky tomuto filmu si každý může udělat představu o tom, jak Mexičané vnímají odchod na „Onen svět“, jehož se tolik obáváme, protože jej neznáme a nevíme, co nás čeká. Sotva skončily oslavy svátku všech zesnulých, začali jsme se v dětském domově připravovat na „JOIM 2017“, což jsou takové salesiánské olympijské hry. Děti (kluci i holky dohromady) byly rozděleny do čtyř skupin (Červení Tygři, Zelení Jaguáři, Modré Pumy a Žlutí Lvi). Každá skupina si vylosovala, co bude nacvičovat na slavnostní zahájení. Na Tygry vyšel zpěv, Jaguárům připadlo divadlo, Pumy si vytáhly tanec a Lvi recitaci básně. Kromě nacvičování těchto kulturních výstupů jsme také malovali a psali na zeď u hřiště a celkově zkrášlovali exteriér, zatímco dělníci se činili a zvelebovali nám interiér (od začátku listopadu se totiž konečně začal uskutečňovat dlouho slibovaný a očekávaný projekt celkové rekonstrukce umýváren, které náležejí k ložnici malých holek. Překvapivě to jde dobře a práce v podstatě téměř nenarušují každodenní chod; vůbec to neprobíhá tak, jak jsem očekávala – spousta hluku, chaos a nepořádek – tak to se vůbec nekoná. Hotové by to měli mít do konce ledna. Problém je trochu s financemi – zhruba dvě třetiny rozpočtu pokryje příspěvek od patronátu, zbylou třetinu musí naše paní ředitelka nějak „zalepit“ z peněz, které přijdou třeba na jiné věci, jež ovšem nejsou tak urgentní a s jejich nákupem se tolik spěchat nemusí. Každopádně asi nemusím zdůrazňovat, že by se nám hodil jakýkoliv finanční příspěvek a pokud chcete letos o Vánocích učinit dobrý skutek, budeme moc rádi, když nám přispějete na dlaždičky.) Abych se ovšem vrátila zpět k „salesiánským olympijským hrám“, tak jejich inaugurace proběhla v sobotu 25. listopadu. Bylo to moc pěkné; kulturní program se vydařil, zapálení olympijského ohně proběhlo v pořádku, otec Salazar měl moc hezký slavnostní projev a přišli se podívat i rodiče a další příbuzní dětí. Hry budou probíhat až do konce ledna; soutěží se ve fotbale, košíkové a házené a vítězné družstvo pojede za odměnu na výlet. Mě přiřadili k Červeným Tygrům. Zápasů jsem se zatím neúčastnila (nechci jim kazit skóre), ale nejspíš na to dříve či později dojde. Děti jsou ale skvělé; vůbec jim nejde o to, aby vyhrály; hru si užívají tak jako tak. Několik dní po zahájení her „JOIM 2017“ jsme společně s mojí spolu-dobrovolnicí Cynthií odcestovaly trochu víc na sever, do města Monterrey (od Colimy daleko; nejdříve jsme jely 3 hodiny autobusem do Guadalajary a pak strávily hodinu v letadle). Tato akce byla naplánována již několik měsíců dopředu; jednalo se o celostátní setkání salesiánských dobrovolníků a zúčastnilo se asi čtyřicet dobrovolníků plus čtyři duchovní otcové a hlavní koordinátorka pro dobrovolníky v Mexiku. Pro mě osobně bylo těch pět dní velmi přínosných. Jednak jsem se v Monterrey setkala s dalšími českými dobrovolníky Annou a Martinem, kteří od září pracují v Ciudad Juárez a mohli jsme pěkně v klidu probrat vše, co nás na naší dobrovolnické službě těší i trápí, aniž by nám někdo rozuměl. Pak také program, který si pro nás organizátoři připravili, byl bohatý a zajímavý. Nechyběly sportovní a pohybové hry, různé workshopy, pravidelně jsme chodili na mše, bylo dost prostoru i na to jen tak si popovídat a měli jsme i dost příležitostí poznat město trochu důkladněji. Během závěrečné supervize jsem shledala, že už se mi po holkách moc stýská a opravdu jsem se těšila, až je znovu uvidím. Měla jsem však před sebou ještě jeden speciální úkol: musela jsem se vydat autobusem až na samou hranici s USA, do Nuevo Laredo, abych dostala podklady k prodloužení povolení k pobytu, které si přesně 18.12. pojedu vyřídit do přístavního města Manzanillo nedaleko Colimy. Snad to všechno dobře dopadne. Děti odchází domů ke svým rodinám ve středu 20. prosince a po Novém roce začínáme 8. ledna. Mělo by nastoupit dalších devět nových dětí, jsem na ně moc zvědavá. Momentálně tu máme 22 dívek a přes 30 chlapců a kapacity stále ještě naštěstí stačí na to, abychom mohli přijmout další děti, které to potřebují. Doufám, že všichni máte možnost trochu se zklidnit, pozastavit se a třeba i trochu popřemýšlet nad událostmi uplynulého roku. Já jsem si jistá v jedné věci: i kdyby to měl být poslední rok mého života (jako že rozhodně není, neboť jedna salesiánská sestra v Monterrey mi četla z ruky a předpověděla, že budu žít až do 85 let), rozhodně jeho druhá polovina stála za všechno to úsilí, jež mé cestě do Mexika předcházelo a vím, že bych rozhodně neměnila!! Vánoční svátky plné klidu, míru a radosti ze života vám všem přeje Kamila.