Celé středisko je obehnáno vysokým plotem, brány jsou asi třímetrové s ostnatým vrškem tak, aby je nebylo možné přelézt. Přes den hlídá jeden, v noci tři lidé, kteří neustále obchází areál a asi v 19:30 zamykají venkovní brány. Ve všech oknech jsou mříže a dveře jsou nebývale „festovní“. Zprvu nám to přišlo divné až přehnané, ale po několika rozhovorech s místními lidmi, jak to vypadá po setmění venku, jsme tomu rádi. Problémem je velká nezaměstnanost, která nažene mladé muže do náruče drog – mimochodem, ty jsou tady doslova za babku. Ani není problém je ve zdejších podmínkách a díky zkorumpované policii pěstovat na zahradě. Právě tito lidé potom často kradou a jeden takový člověk přišel navštívit i naše centrum. Po setmění se sem nikdo cizí nemá šanci dostat, proto tento mladý muž přišel již odpoledne, kdy je centrum více méně dostupné a žebral peníze. Vypadalo to, že je pod vlivem drog, a tak ho otcové poslali pryč. On se ale v centru schoval. Bydlíme s ostatními dobrovolníky v domcích, které jsou v areálu. V každém domečku je veranda s chodbou a z té je přístup do tří bytů (rozumějme pokojů s koupelnou a záchodem). Kolem desáté hodiny večer jsme slyšeli, jak někdo chodí u nás na chodbě. Bylo nám to divné, protože v té době jsme měli být v domku sami. Dveře od pokoje si zamykáme, ale vchodové jsme zamčené neměli. O tom že to byl zloděj, jsme se dozvěděli až druhý den ráno, kdy nám vyprávěli kluci z Německa, co se stalo – mladík se dostal do domku právě k nim. Bohužel si nezamkli ani vchodové dveře, ani dveře od pokoje, a tak je čekalo nepříjemné probuzení v podobě zloděje, který jim zrovna odnášel batoh s notebookem a mobily. Christopher, který se vzbudil jako první, zprvu nevěřil vlastním očím. Zeptal se ho co, tam dělá a když na něj mladík zakřičel ať je zticha, došlo mu co se děje. Zloděj rychle běžel ven a dělal, že tam není sám, aby měli kluci strach a nechali ho být. Ti si to však nenechali líbit a utíkali za ním. Jelikož všude byly zamčené brány, tak se jim ho podařilo po několika minutách chytit a zavolat hlídače a poté policii. Světe div se, policajti přijeli s autem, kde měli za půl noci posbíraných takovýchto lidí už sedm. Našeho zloděje k nim tedy přidali a odvezli na stanici. Kluci jeli s nimi, a když nám potom líčili, jak toho člověka surově zmlátili a zkopali, tak nám jej bylo ve finále i líto. Měl však štěstí, že nevykrádal místní lidi. Zde totiž v těchto věcech drží vesnice pohromadě, a když někoho vykradou, jdou po pachateli všichni. Pokud jej chytí, na policii se nečeká a zapracuje kolektivní pomsta. Třeba taková, že zloději navlečou na hlavu pytel, polijí jej benzínem a zapálí.Celé by to nebylo zas až takové drama, když by nepokousal do krve Christophera, který ho chytal. Když si odmyslíme všechny ostatní nemoce jako je například žloutenka a podobně, je nyní největší hrozbou HIV, které je zde poměrně dost rozšířené. I když pravděpodobnost takovéhoto přenosu není velká, Christopher dostal velmi silná antibiotika, která zabraňují nákaze a oba kluci pak odjeli domů.

Další část víkendu nám ještě stihl okořenit náš kuchař. V sobotu dopoledne gruntoval celou kuchyň. My jsme tam zrovna něco připravovali a najednou nám ukazoval něco hýbajícího se, co nametl na lopatku. Čerstvě vylíhnuté háďátko. Světe div se – jedovaté. Jeho mámu jsme před nedávnem potkali na chodníku, ale říkali jsme si, že taková „užovka“ přece nic udělat nemůže. Inu po tmě jenom s baterkou 🙂 Všechno je však potřeba brát s nadhledem a s pochopením místní situace a nedělat z toho velkou vědu. Alespoň se nám opět potvrdilo pravidlo, že Afrika dokáže překvapit téměř v každé situaci.