Životní cesty jsou různé… tahle je velmi nadějná.

S chlapcem o kterém vám chci povídat, jsem se setkala zde v centru Bosco Boys Kuwinda v den, kdy sem přišel napsat dopis pro jeho sponzora*. Pojďme si poslechnout jeho životní příběh. „ Jmenuji se Gabriel, mám 24 roků a můj život se naprosto změnil ve chvíli, kdy mě přivedli do rehabilitačního Bosco Boys centra v Langatě, které je pro chlapce z ulice. Než vám začnu povídat o mém studiu, řeknu vám, jaký život jsem měl, jako dítě ulice. Do mých čtyř roků, jsem žil se svojí babičkou a dvěma sestrami. Společného tatínka neměl nikdo. To je zde velmi populární. Maminky dopřávají každému dítěti vlastního tatínka. Problém je, že když zjistí informaci, že je žena těhotná, už se neukáží. A tak to bylo i v našem případě. Teda ještě k tomu se naše matka o nás nebyla schopna postarat, jelikož neměla peníze a nepracovala, a tak nás jednoho dne přivedla babičce před dveře, neřekla ani slovo a zmizela. Od té doby jsem ji už neviděl. Po čase babička onemocněla, a tak mě dala na starost mému strýci a sestry do dívčího domova, kde o ně bylo dobře postaráno. Já jsem se tak dobře neměl. Můj strýc byl velmi zlý člověk a často mě bil. Kolikrát jsem měl tak velké rány na rukou, nohou a i hlavě, že jsem musel zůstávat zamčený v domě, aby to nikdo nezjistil. Často mě nechával hladovět celé dny. Už jsem to nemohl vydržet, a tak jsem se rozhodl od něj utéct. Věděl jsem, že život na ulici není lehký, ale lepší, než zůstat s ním. Tak jsem se v mých sedmi letech ocitl na ulici. Tam jsem začal užívat drogy abych zahnal pocit hladu, a také kradl, abych měl aspoň na chleba. Postupem času jsem začal lidem umývat auta, čímž jsem si vydělal pár drobných. S babičkou jsem často chodil do kostela, a tak jsem tam zašel občas, i když jsem byl na ulici. Tam se mě jako zázrakem ujal kněz, který mě začal učit na klavír a po čase mi dal možnost, abych se dostal do rehabilitačního centra v Langatě. Za tuto příležitost děkuji Bohu dodnes. Prošel jsem centrem v Langatě, poté základní školou v Kuwindě, kde jsem získal sponzora, a tak mohl pokračovat, na Bosco Boys střední škole v Embu. Dostal jsem díky těmto školám základní vzdělání,  pevnou víru a lepší vyhlídky na moji budoucnost. Poté jsem byl přijat na hudební universitu a úspěšně ji dokončil. Teď jsem učitelem klavíru a jsem neskutečně šťastný. Nikdy nezapomenu, na kněze, kterého mi do cesty poslal Bůh. * Je zde zvykem, že chlapci, kteří už základní školu v Kuwindě vystudují a dostanou se na střední či vysokou školu, tak se do centra jednou za půl roku vrací psát sponzorům děkovné dopisy, a tak s nimi udržovat kontakt.