Aneb jak si Renča a kolegyně zajely do Moshi zaběhnout půlmaraton.
To bych nebyla já, kdybych nepodnikla něco bláznivého. Moje vlastni iniciativa to ale nebyla. Už o Vánocích jsme nakousli téma Kili Maratonu. Mně se to zamlouvalo, ale říkala jsem si, že sama do toho nejdu. Asi dva měsíce zpátky se mi ozvala Paula s otázkou: “Hele, do dnešní půlnoci je levnější startovné, jdeme do toho?” Na mou odpověď nemusela dlouho čekat a už jsme byly přihlášené. Takže sestava Paula, Jola (polské světské misionářky) a já. I když nás půlka čeká až v neděli, do Moshi vyrážíme už v pátek. Cestování v Tanzanii je vždy zážitek. Nejen že člověk neví přesně, kdy dorazí zarezervovaný autobus, cesta trvá pár “příjemných” hodin a člověk nikdy neví, kdy se něco pokazí. Náš autobus nedorazil, porouchal se cestou. Narychlo nám zařídili náhradní bus, a že to byla parádička. Tlačili jsme se ve staré rachotině, kde jsou sedadla dva na tři. Místo klimatizace jsou díry a mezery v oknech. Po stranách je plech, který ráno nepříjemně chladí a v poledne se ho téměř nedá chytnout, jak je rozpálený. Před námi asi třináctihodinová cesta s jednou desetiminutovou zastávkou na jídlo a záchod. Po menších nepříjemnostech jsme musely v Arusha přesednout do malého místního busu. Ta poslední etapa cesty byla už moc i na mě. Autobus, který může převážet přibližně patnáct lidi, vezl nejméně třicet. Cestující stáli v uličce, tlačili se na nás a tam, kde je místo pro dva, se mačkali i čtyři lidé. K tomu smrad a kokrhající kohout. Konečně dojíždíme do Moshi, naskakujeme do taxíku a míříme si to k holkám, k Jole a sestře Amelii (misionářky). Rychlá večeře, sprcha a únavou padáme do postele.
