Poslední dopis od Kamči se nese v duchu rozjímání, přemýšlení nad životními hodnotami a vlastní cestou. Pravdivé vyznání, které má ne každý odvahu vyslovit.

Vážení a milí čtenáři! Už dlouhou dobu jsem uvažovala, že napíšu dopis čistě jen o tom, jak je mi tady na duši, co se odehrává v mé mysli a jak vnímám věci a lidi okolo sebe. Možná, že pro někoho je to až příliš osobní. Já jsem ovšem bytost – troufám si tvrdit – dost otevřená, a proto mi nevadí odhalit své nitro a podrobně vypsat, co cítím a prožívám. Myslím si, že nepřeháním, pokud napíšu, že každý dlouhodobý dobrovolník si projde katarzí. Každý máme své bolavé místečko a každý ho máme někde jinde. Od toho se odvíjí, jak během dobrovolné služby reagujeme v různých situacích. Pro každého je obtížné něco jiného. Například odloučení od rodiny a přátel, odlišný životní styl, jiná strava, naprosto rozdílná kultura apod. Já jsem během své dobrovolné služby zjistila, že jsem asi napůl Mexičanka nebo fakt nevím. Problém jsem neměla téměř s ničím. Místní životní styl se mi dost líbí, strava je výborná a výživná (přibrala jsem 5 kilogramů, z čehož jsem měla upřímnou radost, neboť jsem to už opravdu potřebovala), pozdní příchody mi nevadí, protože jsem děsně pomalá a všechno mi dlouho trvá, tak jsem tu alespoň za zodpovědného člověka, který všude chodí včas (ha ha). Odloučení od rodiny a přátel neřeším, kolikrát mi i malinko vyčítají, že jsem se dlouho neozvala. To mi můžou, myslím, potvrdit i mnozí bývalí dobrovolníci, že když se ocitneme tam, na místě výkonu dobrovolné služby, zakousneme se jak bulíci do toho života v komunitě / oratoři / dětském domově a žijeme naplno „tady a teď“ a nějak nám pak už ani nezbývá moc času přemýšlet nad tím, jak se mají naši v Horní Dolní. Mně třeba dost vyhovuje občas se úplně odpojit od internetu, no a někdy to tak nechám klidně i několik dní. Naši mi doslova vnutili starší iPhone po sestře, abychom si mohli volat přes WhatsApp. Jednou jsem ovšem tu pauzu trochu přehnala a volali naší ředitelce Terese, aby se ujistili, zda jsem v pořádku. V souvislosti s tím se mi vždy vybaví pořekadlo „žádné zprávy, dobré zprávy“. Budoucím dobrovolníkům doporučuji opakovat toto rčení často, především pak jejich rodinným příslušníkům, aby neplašili, když jim do deseti minut neodpoví na SMSku, jak jsou zvyklí, protože zkrátka z Afriky, Indie a dalších končin to jde přes trochu jiné „komunikační kanály“.

 

Naše holky jsou mlsné

Měla jsem tedy vůbec s něčím problémy? Samozřejmě, že ano! Například s jídlem. Hlavně zpočátku mi  dělalo velké problémy jíst společně s holkami. Ony totiž na můj vkus dost často opakují tyto věty (s různými obměnami): Fuj! Zelenina! Chce se mi zvracet! (občas při tom imitují zvuky, které zvracení obvykle provázejí). To je hnus, játra, bléé! To teda nebudu jíst, radši zůstanu o hladu! Nutno dodat, pro úplnou představu, že holky vyhazují z talíře to, co jim nechutná, například kousky zeleniny, a to buď na stůl, nebo rovnou na zem. Také hodně bryndají a drobí, takže v jídelně to často vypadá jako po bitvě. Ty malé se dost loudají, je nutné neustále je popohánět.

Holky tady v domově zkrátka občas při jídle trpí a já s nimi. A opravdu nemám jasno v tom, jak to jednou budu řešit s vlastními dětmi, zda je budu nutit jíst zeleninu nebo budu jen zděšeně přihlížet tomu, jak se cpou boloňskými špagetami a zmrzlinou, protože „nic jiného jim přece nechutná“. Jednou to tu došlo tak daleko, že se nám jedna malá holčina pozvracela při snídani, hodila to přímo do talíře, tak jak seděla u stolu. Naštěstí to vím jen z vyprávění od jedné dobrovolnice, která zrovna v tu dobu asistovala při jídle. Vidět to osobně, dost těžko bych to rozdýchávala – mám fobii ze zvracení. Netuším, kde jsem k tomu přišla, ale vlastně to mám už dlouho. No, a protože bydlím tady s těmi dětmi doslova pod jednou střechou, už několikrát jsem se nechtěně stala očitým svědkem, což pro mě vždy představovalo očistec. Nicméně moc dobře si samozřejmě uvědomuji, že až třeba jednou budu mít vlastní děti, teoreticky se to může stávat často. Tak se snažím překonávat a výsledky už se dostavují; už se neutíkám schovat na druhý konec areálu, když k tomu dojde.

Svět mrtvých a živých

Další věc, kterou jsem tu v sobě zpracovávala, byla smrt, nebo přesněji řečeno sebevražda jednoho člověka, který pro mě kdysi býval důležitý. Zvláštní shodou okolností 1. výročí jeho úmrtí připadlo na období, kdy se tady v Mexiku slaví Día de los Muertos a přesně v den, kdy se rok předtím zabil, jsem v kině zhlédla mexický animovaný film Coco, který vypráví o setkání dvou světů – světa živých a světa mrtvých, a také o tom, jak je důležité stále si připomínat ty, kteří už zesnuli. Mám dojem, že mi to docela pomohlo vyrovnat se s tou smutnou událostí. A také jsem se rozhodla, že až se vrátím z Mexika, budu si každý rok na Dušičky stavět doma malý oltářík s fotografiemi mých blízkých zemřelých.

Kdo jsem?

Další důležitou věcí, o které bych se chtěla zmínit, je má víra /nevíra, vztah ke křesťanství, k církvi, Bohu a Ježíši. Upřímně řečeno mám v hlavě pořádný zmatek a dosud jsem se nerozhodla. Pokřtěná nejsem, jako dítě mě nebrali do kostela, nikdy se to u nás doma neřešilo. To, že jsem trochu „duchovně založená“, se projevilo při návštěvě Indie, když mi bylo dvacet let. Pak o rok později ve Španělsku, kdy jsem měla možnost pobývat tři měsíce v jednom městě doslova prošpikovaném kostely různých kongregací, stylů, velikostí i barev, které jsem hojně navštěvovala, čistě jen tak ze zvědavosti. Půl roku poté, co jsem se vrátila ze Španělska, jsem začala pracovat jako dobrovolnice s dětmi ze sociálně znevýhodněného prostředí, pod záštitou Českobudějovické Diecézní charity. Jednou se mě jedna spolužačka z fakulty, zajímající se také o tento druh dobrovolnictví, zeptala, zda jsem věřící. Když jsem jí odpověděla, že ne, odvětila mi: „Hm, mně ale připadá, že to máš v sobě.“ Čímž nade mnou v podstatě vyřkla ortel. Já nevím, fakt nevím. Jsem nebo nejsem? To je, oč tu běží. Na první pohled to vypadá, že ano, až se všichni diví, když někde prohlásím, že nejsem pokřtěná a o životě Ježíše a sv. Dona Boska nevím prakticky nic, což je bohužel pravda. Všichni mi říkají, jak se umím pěkně modlit, dokonce jsem jednou od bývalého ředitele salesiánské komunity v Colimě, otce Francisca Agapita (nyní žije v San Luis Potosí) dostala pochvalu. No, tak to by se s prominutím naučila i cvičená opice, kdyby to slyšela tak často jako já, Otčenáš a Zdrávas Maria ve španělštině zas tak obtížné nejsou. Nicméně něco se tu se mnou děje. Nevím, jestli mi budou stačit slova na to, abych přesně vyjádřila, co cítím a jak to vnímám. Ale pokusím se. Takže: nejde o to, že bych se tzv. obrátila na víru, rozhodla se nechat se pokřtít a začala věřit v to, že Ježíš mě miluje a záleží mu na mně a je to má spása. Jde o to, že Ježíš byl / je pro mě naprostý machr, kterému nikdo z nás nesahá ani po kotníky, nicméně můžeme se během naší pozemské pouti snažit alespoň trochu se mu přiblížit. Nejvíc se mu přiblížili ti, kteří jsou nyní nazývání svatými. Tak vysoko samozřejmě nemířím, ale chci jej následovat, protože se mi děsně líbí jeho myšlenky a nápady, jeho přístup k životu, ke světu a k ostatním lidem. Jenom on byl schopný všechno všem odpouštět a nikoho neodsuzovat, ani vrahy, ani zloděje, ani prostitutky atp. Na nikoho se nedíval „skrz prsty“. Byl pokorný, skromný. Občas se mě tu někdo zeptá: „Proč tedy nosíš na krku ten řetízek s křížkem, když říkáš, že nejsi katolička?“ A já vždycky odpovím: „Ze dvou důvodů; protože mi jej darovala moje maminka předtím, než jsem odjela do Mexika, a protože pro mě to symbolizuje křesťanské hodnoty, které se mi líbí a které chci následovat.“Na mše chodím velice ráda. I když často nerozumím, o čem se mluví; pravidelně se ztrácím při všech těch čteních, ale mně připadá, že na tom vlastně zas až tolik nezáleží. To, co mě zajímá, je to kolektivní rozjímání, uvědomování si vlastních chyb, toho, čeho jsme se dopustili a že uznáváme své prohřešky a máme vůli je napravit. Dopolední nedělní mše si zkrátka užívám.

Trpělivost

A tak se snažím, moc se snažím mít tady s těmi dětmi trpělivost, a mít také trpělivost sama se sebou. Snažit se pochopit ostatní. Pobyt tady mi pomohl uvědomit si, že každý má své důvody k tomu, proč se chová, jak se chová. A že pokud mně se něco nelíbí, tak je to opravdu čistě můj problém a záleží velice na mém přístupu a na tom, jak se k té záležitosti postavím. Že rozčilovat se a zlobit se nemá smysl. Že se spíš vyplatí být v klidu. A teď, jak to takhle čtete, asi Vás napadne, že přeci to není zdravé, pořád takhle potlačovat vztek a další emoce. Jenomže tady jde o to, že já vztek už nemám ve svém emočním rejstříku. Občas tu hrajeme takovou hru; oni se mě snaží dopálit a já se nenechám, všichni se diví, že jsem tak klidná, a já se tomu jen směju. No, však ono k tomu klidu a vyrovnanosti vedl zatraceně dlouhý proces. Nic není zadarmo. Vlastně to začalo už při těch setkáních v rámci přípravného kurzu Cagliero. Tam se mi stávalo, když jsme chodili na společné mše, že se mi občas spustily slzy, aniž bych bývala věděla, proč. Zkrátka se nastartoval jakýsi proces uzdravování, spravování mé duše. Pak jsem to znovu pocítila docela silně letos o Velikonocích, kdy jsme seděly společně s holkama, Ruth, Claudií, Cynthií a Teresou venku na lavičkách a nacvičovaly písničky na mši. Najednou se ve mně něco uvolnilo a začaly mi téct slzy, naštěstí si toho nikdo nevšiml. Poměrně silným zážitkem pro mě byla i velikonoční mše, při které jsme každý jednotlivě, jeden po druhém, přicházeli ke kříži a měli jsme políbit sochu Ježíše Krista trpícího na kříži. Vzhledem k tomu, že to podstoupili všichni, tak jsem taky šla a políbila jej na tvář, no cítila jsem se přitom poněkud zvláštně a upřímně ne zcela příjemně. Dřív, přesněji řečeno během prvních měsíců mé dobrovolné služby, jsem měla problém s tím, že jsem občas příliš přemítala nad tím, jak to vypadá u těch dětí doma, jak se k nim chovají rodiče a další příbuzní. Jednou, bylo to o víkendu, tuším někdy na podzim, jsem seděla večer sama v jídelně, když vtom se z ulice ozval výkřik, znělo to dost děsivě, jako kdyby někoho byli přepadli. Mně se z toho následovně rozjely v hlavě různé asociace a začala jsem myslet na „naše“ děti, které zrovna pobývaly se svými rodinami nebo snad výstižněji řečeno prostě mimo náš dětský domov. Udělalo se mi trochu špatně psychicky a nebyla jsem schopná v klidu usnout. Moji kolegové dobrovolníci, kteří pracují jako noční asistenti u kluků, vyprávějí, že ti z druhého stupně mají občas dost neklidné spaní, vykřikují něco ve smyslu „Přestaňte, nechte mě být!“ Je to pro mě těžké, připustit si upřímně, že ty osůbky, které mám tak ráda, nemají snadné žití. Proto se ani raději neptám naší sociální pracovnice na poměry a vztahy v jednotlivých rodinách. I přesto se sem tam něco dozvím, a nebývají to moc veselé příběhy. O jeden takový bych se s Vámi nyní ráda podělila: „Jmenuji se Maricarmen a narodila jsem se ve státě Jalisco v roce 2009. Pamatuji si, že jednou, když jsem byla menší, mě táta zbil, protože předtím mi řekl, abych zavřela okno, že jinak se počůrám, a já jsem ho neposlechla a počůrala jsem se a on mě zbil a od té doby mě začal bít. Moje maminka šla hledat pomoc, protože ji také bil, a tak nás naše maminka nechala na jednom místě, kde to bylo fajn; vyráběli jsme piñaty a kasičky a dávali nám k jídlu samé dobroty. Tam jsme vydrželi asi dva roky a pak jsme přišli sem. Když mi bylo pět let, maminka se o nás nemohla starat ani nám nemohla dávat najíst, a tak nás umístila do dětského domova. Já jsem chodila do školky a Ruth mě vyzvedávala. Pak jsem šla do první třídy a dostala jsem diplom za 1. místo, stejně tak i ve druhé a ve třetí třídě. Potom skončila škola a začaly letní kurzy, kde s námi byli učitelé Choco a Aaron a další dobrovolníci a dobrovolnice. Zasadila jsem fazoli a starala jsem se o ni, dala jsem jí prostor a respektovala jsem ji a teď už je hodně velká. Také jsme vyráběli předměty z hlíny. Naučila jsem se toho hodně v basketbalu a v zumbě a spoustu dalších věcí.“ Po všech těchto zkušenostech jsem si slíbila, že už si v životě nebudu na nic stěžovat, neboť jsem si uvědomila, že na to nemám nejmenší právo. Měla jsem krásné dětství a chtěla bych touto cestou poděkovat především mým rodičům, kteří – na to, jak byli tehdy mladí – se snažili vždy být prostě normální. Nezatěžovali mě svými problémy a starostmi, jak to mívají ve zvyku rodiče místních dětí. Dovolili mi být dítětem, hrát si. Věnovali se mi, brali mě na výlety. Pohlavek nebo na zadek jsem dostávala jen výjimečně. Dbali o to, abych se dobře stravovala, i když tehdy jsem to neuměla ocenit a často nechtěla jíst. Neznala jsem hádky, křik, bití, strach, hlad, zimu, obtěžování. Zkrátka prožila jsem dětství, o kterém se zdejším dětem, bohužel, může leda tak zdát. A nikdy za to nepřestanu být vděčná. Zdravím z Mexika! Kamila